csbghrdanlenfrdeelhugaitnoplptrorugdsrskslessvuk

Čistě osobní stránky o všem možném

Glosář

Jsou věci mezi nebem a zemí, nad kterými je dobré, se alespoň občas zamyslet. 

Jsou věci, které nám nedají spát, potože se nás dotýkají a ať chceme nebo ne, ovlivňují náš život. 

Moje zamyšlení >>>

<<>>

Dřevořezby

Literární pokusy

Občas se za dlouhých zimních večerů pusím do psaní. Výsledkem je několik povídek, i pár poetických pokusů.

Povídky >>>

Poetika >>>

 

<<>>

Fotografie

Fotografii, především fotografii krajinářské, se věnuji už od školních let. 

 

Fotografické výstavy >>>

<<>>

Kresby

 

<<>>

Glosář aneb, moje zamyšlení

Skoro tři roky jsem pracoval na vedlejší pracovní poměr jako redaktor místních novin v Pečkách. Práce redaktora mi v mnohém pomohla. Dostal jsem se do centra dění nejenom v malém městečku, seznámil jsem se s mnoha zajímavými lidmi, naučil se o tom všem psát, a vzhledem k rostoucímu nákladu novin, i jejich rozsahu, snad i poutavě. Novinařina mi ale dala mnohem víc. Setkával jsem se s nejrůznějšími lidmi, nejrůznějšími názory a povahami.

A snad až příliš často s netolerantností, neochotou, či neschopností respektovat názor jiného, neochotou hledat a nalézat kompromisy. Zdá se, jako by většinu společnosti, a nejen na úrovni obce, či města, ovládl egoismus a víra v neomylnost té své jediné a neochvějné pravdy. To mne vedlo a stále vede k zamyšlení. Kde se bere onen egoismus, ona víra ve vlastní neomylnost?

Už kdysi dávno řekl Marcus Aurelius, že:

„Cokoli slyšíme, je názor, nikoli fakt. Cokoli vidíme, je úhel pohledu, nikoli pravda.“

 

Bohužel si však tuto skutečnost velice často neuvědomujeme, a snad až příliš důvěřujeme všemu, co se nám předkládá a co se snaží vzbuzovat dojem,  stoprocentních a nezpochybnitelných fakt. Jsou to ale skutečně fakta?

Jakýkoli komentář, ať už je jeho autorem kdokoli, za fakta nepovažuji. Komentář k jakémukoli tématu vyjadřuje jen názor jeho autora, názor, který vyjadřuje jeho čistě subjektivní pocity, jeho subjektivní pohled na věc, a ten se sice může, ale také nemusí shodovat s názorem a pohledem jiných. 

Proto i moje zamyšlení jsou jen mým, čistě subjektivním názorem, se kterým můžete, ale také nemusíte souhlasit.

Předvánoční zamyšlení

Tak jako každý den otevírám poštovní schránku a probírám se horou nic neříkajících reklamních letáků, jestli mezi nimi, jen tak náhodou, není nějaký dopis, pohlednice, nebo třeba faktura. A letáky, jak jinak, nepřečtené končí na hromádce, určené do sběru. Dnes je to však, díky, v rudém kožíšku oblečenému, obtloustlému mužíkovi s bílým plnovousem, tupě na mně zírajícímu z titulní stránky jednoho reklamního katalogu, trochu jiné. Že by byly vánoce už tak blízko? Pro jistotu se dívám do kalendáře, abych se ujistil, že jsem se nestal obětí nějakého záhadného posunu v čase, a že je skutečně polovina října.
Mimo to, že se mi hlavou mihne myšlenka: "Bude-li to takto pokračovat, budou nás obchody lákat k vánočním nákupům, snad už od Nového roku", vybavuje se mi vzpomínka na jedny z minulých vánoc.

Kam až moje paměť sahá, dodržovala se u nás drobná, štědrovečerní tradice. Zatímco táta zdobil stromeček, vzala máma sestru a mně na procházku vánočně naladěnými brněnskými ulicemi, hledat Ježíška. A tato tradice u nás funguje dodnes. Ale k věci.

Je pozdní odpoledne štědrého dne. Zatímco začínám zdobit stromeček, vydává se žena s dětmi a oběma našimi kokršpaněly, "hledat" Ježíška. I když už je venku tma, mrzne a krajinu kryje bílá peřina, obloha plná hvězd k procházce přímo svádí. Všude je klid, jako by i příroda chtěla podpořit vánoční náladu. Cesta vede potemnělým lesem k nedalekému rybníku, a po hrázi až k loděnici, stojící hned za jejím koncem. Cestu osvětluje jen svit hvězd, psi radostně pobíhají kolem, lesem se rozléhají jen vrzavé kroky na zmrzlém sněhu. Ještě pár desítek metrů a všichni stojí před cílem procházky. V této pohodě si děti ani neuvědomují, že ušly přes dva kilometry. Ještě se pořádně rozhlédnout, jestli přece jenom někde nespatří Ježíška a honem se vydat na zpáteční cestu, aby nezmeškaly večeři a mohly se vrhnout ke stromečku. Na zpáteční cestu se vydávají, hnané nedočkavostí.

Ale co to? Proti nim se pohybuje nějaký stín. Děti ztuhnou. Že by přece jenom Ježíšek? Po chvíli se stín přiblížil. Ne není to Ježíšek. Je to starý pán, který patrně vyrazil, stejně jako ony, na štědrovečerní procházku. Když se míjí, pozdraví se navzájem a pán ses úsměvem ptá: "Vydali jste se hledat dědu Mráze"? A naše nejmladší, tehdy tříletá dcera, mu udiveně a poněkud dotčeně odpovídá: "Jakýho dědu Mráze? K nám chodí Ježíšek".
Vymrzlí a unavení po chvíli přicházejí domů. Rychle se převléct a honem zasednout ke slavnostní večeři. Nikdo se nemůže dočkat, až Ježíšek rozsvítí stromeček a pustí gramofon, z jehož reproduktorů se ozvou tóny koled. Kdo jiný by to všechno udělal? Všichni přece sedíme spolu u stolu, od kterého se nikdo ani nehne.

Nezdá se vám, stejně jako mně, že tady začíná být nějak "přeclausováno", stejně jako tu před lety bylo "přemrazíkováno". Nebylo by na čase, aby to oba tito mužíčci, jak děda Mráz, tak i Santa Claus, raději vzdali a vrátili se tam, kam patří, kde se na ně těší a kde jsou neodmyslitelnou a specifickou součástí vánoc? Tady doma nejsou a doufám, že ani přes snahy obchodníků ani nikdy nebudou. Máme přece svoje tradice a svoji kulturu.

Santa Claus je profánní postava amerického původu, která vznikla v polovině 19. století jako výraz svébytné americké tradice, nesvázané historií. Nemá žádnou historickou vazbu ani k vánočním svátkům, a už vůbec ne k našim národním tradicím

Licence

Licence Creative Commons
Toto dílo podléhá licenci Creative Commons
Uveďte původ, Neužívejte komerčně, Nezpracovávejte
3.0 Česká republika License
.

Pro možnost použití zde publikovaných fotografií ke komerčním účelům, kontaktujte autora se žádostí o udělení licence

Vstupem na tyto stránky souhlasíte s využíváním cookies,
sloužícím pro autentizaci uživatelů a pro statistiku návštěvnosti.