csbghrdanlenfrdeelhugaitnoplptrorugdsrskslessvuk

Čistě osobní stránky o všem možném

Glosář

Jsou věci mezi nebem a zemí, nad kterými je dobré, se alespoň občas zamyslet. 

Jsou věci, které nám nedají spát, potože se nás dotýkají a ať chceme nebo ne, ovlivňují náš život. 

Moje zamyšlení >>>

<<>>

Dřevořezby

Literární pokusy

Občas se za dlouhých zimních večerů pusím do psaní. Výsledkem je několik povídek, i pár poetických pokusů.

Povídky >>>

Poetika >>>

 

<<>>

Fotografie

Fotografii, především fotografii krajinářské, se věnuji už od školních let. 

 

Fotografické výstavy >>>

<<>>

Kresby

 

<<>>

Glosář aneb, moje zamyšlení

Skoro tři roky jsem pracoval na vedlejší pracovní poměr jako redaktor místních novin v Pečkách. Práce redaktora mi v mnohém pomohla. Dostal jsem se do centra dění nejenom v malém městečku, seznámil jsem se s mnoha zajímavými lidmi, naučil se o tom všem psát, a vzhledem k rostoucímu nákladu novin, i jejich rozsahu, snad i poutavě. Novinařina mi ale dala mnohem víc. Setkával jsem se s nejrůznějšími lidmi, nejrůznějšími názory a povahami.

A snad až příliš často s netolerantností, neochotou, či neschopností respektovat názor jiného, neochotou hledat a nalézat kompromisy. Zdá se, jako by většinu společnosti, a nejen na úrovni obce, či města, ovládl egoismus a víra v neomylnost té své jediné a neochvějné pravdy. To mne vedlo a stále vede k zamyšlení. Kde se bere onen egoismus, ona víra ve vlastní neomylnost?

Už kdysi dávno řekl Marcus Aurelius, že:

„Cokoli slyšíme, je názor, nikoli fakt. Cokoli vidíme, je úhel pohledu, nikoli pravda.“

 

Bohužel si však tuto skutečnost velice často neuvědomujeme, a snad až příliš důvěřujeme všemu, co se nám předkládá a co se snaží vzbuzovat dojem,  stoprocentních a nezpochybnitelných fakt. Jsou to ale skutečně fakta?

Jakýkoli komentář, ať už je jeho autorem kdokoli, za fakta nepovažuji. Komentář k jakémukoli tématu vyjadřuje jen názor jeho autora, názor, který vyjadřuje jeho čistě subjektivní pocity, jeho subjektivní pohled na věc, a ten se sice může, ale také nemusí shodovat s názorem a pohledem jiných. 

Proto i moje zamyšlení jsou jen mým, čistě subjektivním názorem, se kterým můžete, ale také nemusíte souhlasit.

Zamyšlení nad prezidentskou volbou

Volba prezidenta se blíží a tak si dovolím trochu odbočit a nepřidat dnes žádnou vzpomínku, ani povídku, ale takové drobné zamyšlení. A uvedu ho kouskem textu známého rebela...

"Lev, znamení České země, mnohými jhy obtížené vždy od cizího plemene. Tak lva mordují a loupí, rvou jse oň jako kohouti. Braniž jse, milý lve, směle a roztrhej nepřítele!"

Mikuláš Dačický z Heslova

I když pomineme Sámovu a Velkomoravskou říši (ani jeden z těchto územích a svým způsobem i státních útvarů sice neobstál a zanikl, přesto je oba můžeme považovat za předchůdce české státnosti), existuje Český stát již 1 000 let.

Historie Českého státu se píše již tisíc let. Za zakladatele české státnosti lze považovat Boleslava I. 935–972, za jehož vlády mizí zmínky o kmenových knížatech, a celé Čechy se dostaly pod jeho přímou vládu.

Prvním českým králem byl potom v letech 1085–1092 Vratislav II., druhým pak jeho vnuk Vladislav II. v letech 1158–1172. Vladislavův královský titul byl již možná dědičný, ale jeho synové jej neudrželi. Dědičnost titulu českého krále zajistil obratnou diplomacií pro sebe a své potomky až třetí panovník s touto hodností, Přemysl Otakar I.

Německý král Filip Švábský roku 1198 uznal jeho dědičný královský titul a tímto oficiálně vzniklo České království. Později bylo roku 1204 potvrzeno císařem Otou IV, papežem Inocentem III. a také Zlatou bulou sicilskou (1212). Historie zemí Koruny České nebyla vždy procházkou růžovým sadem. Snad až příliš často se muselo České království bránit cizím nájezdům, ale vždy, i v dobách nejhorších, bylo jeho území respektováno. Dokonce i poté, co r. 1526 dosedli na český trůn Habsburkové, zůstává království České, byť pod nadvládou Rakouska (Rakousko-Uherska), stále uznávaným územním a správním celkem. Nejinak tomu bylo i po vzniku samostatné republiky, která zůstala zachována i za okupace během 2. sv. války, i když jako protektorát s velice okleštěnými pravomocemi.

Erb království českého

Během tisícileté historie českého státu se nikomu nepodařilo ho trvale ovládnout, ani politicky, ani ekonomicky, nevyšly ani pokusy o poněmčení jazyka. Tisíc let jsme tady, a jestli budeme i dál, záleží především na nás. Víc než kdy jindy, bychom si měli připomínat starou pravdu, že: „Kdo nezná svou minulost, je odsouzen ji opakovat“. Bohužel si tuto pravdu uvědomuje jen málo kdo. Jinak by nemohlo docházet k tomu, čeho jsme dnes svědky, protože… Expanze Osmanů do Evropy vedla k podpoře středoevropských zemí ze Západu, jelikož postupující a mocná Osmanská říše byla vnímána jako hrozba pro křesťanstvo v Evropě. Křížové výpravy na Nikopoli a Varnu byly pokusem zastavit osmanský postup do Střední Evropy a na Balkáně.

Na chvíli byli Osmané zaměstnáni snahou potlačit povstání Vlada III. (Draculy) na Balkáně, ale konečná porážka bouřících se vazalských států otevřela Střední Evropu Osmanské invazi (Uhry přímo sousedily s Osmanskou říší a jejími vazaly). Roku 1526 padl v bitvě u Moháče Ludvík Jagellonský a královna Marie uprchla ke svému bratrovi, rakouskému arcivévodovi, Ferdinandovi I.

Konec osmanské expanze znamenala až bitva u Vídně (11. – 12. září 1683), ukončující druhé obléhání Vídně na počátku velké turecké války, která byla jednou z klíčových událostí válek mezi Habsburky (resp. křesťanskou Evropou) a Osmanskou říší a jednu z nejvýznamnějších bitev 17. století, a která předznamenala ukončení turecké expanze do střední Evropy.

Osmanská expanze nám v dnešní době nehrozí, namísto ní se však objevuje jiné a obávám se, že mnohem větší nebezpečí. A nemám na mysli nekontrolovatelnou a nekontrolovanou migraci. Ta je sice nebezpečím, ale ne sama o sobě. V podstatě je jenom důsledkem politiky Bruselu. Důsledkem, který zcela jednoznačně vyvolává otázku: „Komu to prospívá?“ Občanům států EU rozhodně ne. Stejně, jako jim neprospívají neustále snahy některých představitelů (nebo spíš zájmových skupin) EU, omezovat práva jednotlivých států a nahrazovat je bruselským diktátem, jaký nemá v historii obdoby. To, jaká práva si Brusel, potažmo Evropská komise osobuje, si v historii nedovolil nikdo, snad s výjimkou dobyvatelů na jimi dobytých území. Nic podobného si v minulosti nedovolila ani Moskva, a že si dovolila skutečně hodně.

Licence

Licence Creative Commons
Toto dílo podléhá licenci Creative Commons
Uveďte původ, Neužívejte komerčně, Nezpracovávejte
3.0 Česká republika License
.

Pro možnost použití zde publikovaných fotografií ke komerčním účelům, kontaktujte autora se žádostí o udělení licence

Vstupem na tyto stránky souhlasíte s využíváním cookies,
sloužícím pro autentizaci uživatelů a pro statistiku návštěvnosti.