csbghrdanlenfrdeelhugaitnoplptrorugdsrskslessvuk

Čistě osobní stránky o všem možném

Glosář

Jsou věci mezi nebem a zemí, nad kterými je dobré, se alespoň občas zamyslet. 

Jsou věci, které nám nedají spát, potože se nás dotýkají a ať chceme nebo ne, ovlivňují náš život. 

Moje zamyšlení >>>

<<>>

Dřevořezby

Literární pokusy

Občas se za dlouhých zimních večerů pusím do psaní. Výsledkem je několik povídek, i pár poetických pokusů.

Povídky >>>

Poetika >>>

 

<<>>

Fotografie

Fotografii, především fotografii krajinářské, se věnuji už od školních let. 

 

Fotografické výstavy >>>

<<>>

Kresby

 

<<>>

Myslel jsem totiž, v tom je ta potíž, že trocha poesie nikoho nezabije...

A tak jsem čas od času vyplodil něco, co by snad vzdáleně poesii mohlo připomínat. Nedělám si žádné iluze o kvalitách, ale na druhou stranu kdo ví. Třeba se ty moje pokusy někomu mohou i líbit. Na někoho možná mohou působit poněkud ponuře, nebo snad i depresivně. S odstupem času takto působí i na mně a dost možná takové skutečně jsou. Inu co naděláme.

Život, to nejsou jen krásné chvíle plné sluníčka a radosti. Neoddělitelně k němu patří i chvíle nepříjemné, ba dokonce i neradostné a smutné. Inu jak zpívali Werich s Voskovcem "Jenou jsi dole, jednou nahoře...". Ale v životě není důležité nedostat se dolů. Mnohem důležitější je umět se co nejrychleji dostat zase zpátky nahoru.

Povídky >>>

Ač noc temná je

Ač noc temná je, přec po ní den k nám přichází
a krásu květů nese a ptáků libý zpěv,
i po kruté bouři přec, zas slunce vychází,
by ozářilo překrásný náš, lásky plný svět.

Svítá, zas louky se svými květy rozzáří
a ze všech koutů ptačí zazní hlas,
tím svítáním mne tvoje láska provází,
a přináší mi tebe, lásko moje zas.

Tak dlouhá, dlouhá, bez tebe je noc,
když obejmout tě ve snu mohu jen,
když temnou, převezme svou moc,
však s ránem zmizí, zas přijde krásný den.

Jen zdá se

Ač noc smutná zdá se být,
a černá tak, jak kněze černý šat,
přec po ní slunce zase zazáří
zas krásný bude den,
zas krásný přijde čas.

Jen k slunci obrať svoji tvář
a smutky v dáli zanech za sebou,
ať květy mysl zaplaví ti zas,
a usměv na lící se objeví,
pak brzo, šťastná budeš zas.

Blues koňských kopyt

Jen kopyta koní, mi v rytmu klapou svoje blues
to dlouhé blues, ten nekonečný sen,
na cestu k tobě milá starý vyjel vůz
a nezastaví dřív, než nový, rozjasní se den.

Až slunce z rána, paprsky když pozlatí tvůj kraj,
pak pouť má skončí, až s tebou budu stát,
až v náručí tvé poznám, jak krásně chutná ráj,
pak nebudu se milá, už o svou lásku bát.

Však dlouhé, dlouhé bez tebe dny jsou
a uplakané, smutné je mé blues,
tak líně čas se vleče, tak pomalu dny jdou,
však koně své už záhy, já popoženu v klus

Jsi jako slunce

Jsi jako slunce, co na nebi se rozzáří,
jsi jako déšť, co smáčí moji tvář,
jsi jako jaro, co po zimě dlouhé přichází
měsíčním paprskem,
za nocí, co rozlévá svou zář.

Jsi kapkou rosy, co zatřpytí se v trávě,
když v parném létu vyprahlá je zem,
jsi slzou v oku, co ukápla mi právě,
pohádkou krásnou,
za nocí, co vypráví mi sen.

Jsi něžnou vílou, co na pasece tančí,
co oděná je, v průhledný jen šat,
jsi hvězdou jasnou, k zemi co se snáší,
plamenem posvátným,
jež věčně, mi v srdci bude plát.

Jsi plamen věčný, co na cestu mi svítí,
když hvězdy hasnou, temná když je noc,
jak světlo plane, ze zapálených svící,
to světlo věčné,
co nad láskou, tajemnou má moc.

Večery tak dlouhé jsou

Večery tak dlouhé jsou,
když s tebou milá nemohu tu být,
s tebou milá, touho vzdálená,
já za tebou, tolik, tolik chtěl bych jít,

S tebou být a tobě dát svůj čas,
s tebou milá, tam u potůčku stát,
a trávou s tebou brouzdat se,
jen s tebou, ach tolik, tolik bych byl rád.

Za svítání, za soumraku s tebou být,
a obejmout tě milá, to tolik bych si přál,
a za ruku tě držet a do náruče vzít,
a dlouze milá, bych chtěl tě políbit...

Jsi na jaře

Jsi na jaře, v zahradě rozkvetlá růže,
překrásně rozvitý, růžový květ,
s vůní tak mámivou, jež omámit může,
tu nedal bych, to mi věř, ni za celý svět.

Moci tou zahradou s tebou teď jít,
za ruku držet tě, to moc bych si přál,
s tebou v té zahradě, milá má být,
na světě není nic, co víc bych si přál.

Podzim

Listí na stromech už žloutne
a ranní mrazík, jíním bělí zem
a mlžný opar nad zemí zas houstne,
květ odkvétá, krátí se i den.

Zas dlouhý večer přijde k nám
a pod lampou si verše budu číst,
i pohár vína rudého si dám
sen o tobě, pak tiše, tiše budu snít.

A v krbu oheň bude praskat
a loutna znít ač nevlídný je čas
a světlo lampy své stíny bude laskat,
to přece podzim, přichází k nám zas.

Jen hvězdy ví

Snad hvězdy jen to ví,
jak dlouhé bez tebe dny jsou,
jen zář jich, když na nebi se skví,
když s tebou toužím být,
s tebou milá. S tebou, s láskou svou.

A noc tak dlouhá se mi zdá,
když večer v lůžko uléhám,
když o tobě snít, smím jen milá má,
ač s tebou toužím být,
s tebou milá, s tebou, lásko má.

Tak líně, každý vleče se můj den,
a noc jak přízrak po dni přichází,
a ve snu tebe vidím jen,
však mizí mi ten sen,
když ráno jasné slunce vychází.

Staletým lesem jít.

Staletým lesem s tebou jít
a dlaň tvou ve své ruce mít,
tam v náruč svou bych moh' tě vzít,
z poháru lásky, s tebou sladký nektar pít.

  Nad mlžným údolím pak s tebou stát,
co víc bych milá moh' si přát a líbat tě a objímat, než slunce probudí se a měsíc, hvězdy, půjdou spát.

  Jen s tebou milá chtěl bych být,
rozkvetlou loukou s tebou jít,
jen zpěvu ptáků naslouchat,
a slůvka tichá zašeptat,
těch slůvek pár, že mám tě rád.

Tam v duši mé

Tam v duši mé, tajemný ukrývá se les,
v něm stromy rostou staleté
a v jejich větvích práci zpívají,
tu píseň krásnou, sloku zasněnou,
co zpívat chtěl bych, i tobě milá, dnes.
Jak dávný bard bych k tobě s loutnou šel
a o lásce pěl ti písně dávné,

a verše psal a k tobě s nimi letěl,
na křídlech pegasů.

I bájný jednorožec, tak krásný,
jak v bílém hávu byl by oblečen,
z lesa vychází a k tobě milá kráčí,
a krásné sny, ti v mých verších přináší.
Slunce vychází a paprskem svým hladí tvoji tvář,
ty oči otvíráš a rozhlížíš se kolem,
kolik v lese tom, spatřit můžeš krás.

Motýl na květ usedá
a v mlžném ránu den se probouzí,
v tom ránu krásném, luční do vlasů ti květy dám
a polibkem, tě milá probudím.

To slunce jenom ví

To slunce jenom ví,
jen vánek, co ranní mlhy rozhání,
milenci, co pod hvězdami sní,
potůček lesní, co moje verše vypráví.

Být hřebenem tvým, tolik bych si přál,
moct vlasy tvoje denně pohladit,
být křeslem tvým, o to moc bych stál,
bych mohl tě pak v klín svůj posadit.

Být polštářem tvým, v tvých snech tě provázet,
být přikrývkou tvou, za nocí tě hřát,
či lampou tvojí být, světlo přinášet,
pak mohl bych, u lůžka tvého stát.

Tajemný les

Tam v hloubi duše mé, tajemný je les.
Kouzelný les, v něm stromy staleté
a listy jejich, ve vánku když šumí,
mi krásná slova, o smyslu žití šeptají.
A mech, tak hebký v něm mne hýčká
a konejší mne, v nejkrásnějších snech.
Tu větvemi dubů letitých, už slunce proniká
a v mlze ranní krásné tančí víly
a tancem svým, lákají mne v rej.
Pojď tančit s námi a zpívat si, že krásný, přichází zas den.
Už jednorožec z mlhy vychází - a ke mně jde,
nesouce mi sny, ty z křídel pegasů.
Paprsek slunce mi už na tvář dopadá
a motýl krásný na květ usedá
a ranní mlhou víly dál si tančí
a srdcem mým, se štěstí rozlévá.

Otevři oči.
Pohlédni co krásy, všude vůkol nás.
to kapka rosy je, ne slza, co třpytí se mi v tváři.
Otevři oči!
Já do vlasů ti luční květy dám.
Otevři oči!
A oddejme se snění.
Neplač! Vždyť pláč ti přece vůbec nesluší.
Otevři oči…
Vždyť láska, kterou v sobě, v srdci nosíš,
ve stráních kolem, kde voní tymián.
Hebký mech je polštář, polštář, na němž ležím,
když sním své sny, v stínu dubů staletých.
Jednorožec mezi stromy přichází
a s ním můj sen,
ten z křídel pegasů.
Otevři oči…

Licence

Licence Creative Commons
Toto dílo podléhá licenci Creative Commons
Uveďte původ, Neužívejte komerčně, Nezpracovávejte
3.0 Česká republika License
.

Pro možnost použití zde publikovaných fotografií ke komerčním účelům, kontaktujte autora se žádostí o udělení licence

Vstupem na tyto stránky souhlasíte s využíváním cookies,
sloužícím pro autentizaci uživatelů a pro statistiku návštěvnosti.