csbghrdanlenfrdeelhugaitnoplptrorugdsrskslessvuk

Čistě osobní stránky o všem možném

Glosář

Jsou věci mezi nebem a zemí, nad kterými je dobré, se alespoň občas zamyslet. 

Jsou věci, které nám nedají spát, potože se nás dotýkají a ať chceme nebo ne, ovlivňují náš život. 

Moje zamyšlení >>>

<<>>

Dřevořezby

Literární pokusy

Občas se za dlouhých zimních večerů pusím do psaní. Výsledkem je několik povídek, i pár poetických pokusů.

Povídky >>>

Poetika >>>

 

<<>>

Fotografie

Fotografii, především fotografii krajinářské, se věnuji už od školních let. 

 

Fotografické výstavy >>>

<<>>

Kresby

 

<<>>

O jezírku "Vápenice"

Bylo to v dobách dávno minulých, snad ještě dříve než Žďárský klášter cisterciáků dosáhl pod vedením opata Vejmluvy svého největšího rozkvětu.

Sedlák z nedalekého statku, říkejme mu třeba Jíra, se vracel lesem ze žďárského jarmarku domů. Dobře prodal, svůj obchod patřičně v místní krčmě oslavil a tak se vracel s veselou náladou. Ale alkohol není dobrým rádcem dnešním řidičům a nebyl dobrým rádcem ani těm minulým, i když neměli v ruce volant, ale opratě. A milý Jíra měl tentokrát upito víc než obvykle. Není tedy divu, že na kozlíku svého vozu spokojeně usíná. Proč také ne. Koně nejeli touto cestou poprvé a domů na statek trefí bez problémů i po tmě. Stalo se ale, že se koně vylekali, snad vyběhnuvší lišky nebo jelena a splašili se. A chudák Jíra, ačkoli ho zběsilá jízda probudila ze sladkého snění, neudržel rovnováhu a z vozu velkým obloukem vyletěl. Koně si jeho zmizení nevšimli a povoz bez kočího uháněl lesem až do statku. A Jírův pád se neobešel bez následků, Dopadl tak nešikovně, že hlavou narazil do v širokém okolí jediného kamene a okamžitě se poroučel do království Morfeova.

Když selka, říkejme jí třeba Klotilda, zjistila, že se povoz vrátil bez jejího Jíry, zburcovala čeládku a všichni se vydali do lesa hledat svého pána. Našli ho zanedlouho. Spokojeně pospávajícího vedle cesty. Naložili ho na káru, přivezli domů a předali Klotildě, která ho uložila do měkkých peřin.

I když opilcova rána bývají krutá, tentokrát to nebyl Jíra, kdo trpěl, ale jeho čeládka.

"Okamžitě vstávat, sebrat lopaty a špičáky" zavelel, sotva se probudil. Slunko jen nesměle začínalo vykukovat nad koruny stromů. "Okamžitě všechno naložit, jede se do lesa". Čeledíni sice nechápali na co jim budou v lese lopaty a špičáky, ale když pán poroučí… I Klotilda se divila, proč ten povyk. "Jíro, co to tady blázníš? Něco se ti v hlavě převrátilo"? A tak Jíra, chtě nechtě musel vysvětlovat. Vyprávěl, že poté co spadl z vozu, zůstal na zemi ležet a nemohl se vůbec pohnout, jak už myslel, že se blíží jeho poslední hodinka. A když se mezi stromy objevila divá žínka, už se pomalu s tímto světem loučil. Ale ta žínka že se nad ním zastavila, a řekla mu, že jí pomohl, když svým pádem ze země kámen uvolnil a ona že se mu za to odmění. Na svůj statek že se v pořádku vrátí a na tom místě, kde z vozu spadl, že najde poklad. Ale že mu štěstí přinese jenom tehdy, když nejenom ke svému, ale i k prospěchu ostatních ten poklad využije. Žádný zármutek či slzy, nikomu ale způsobit nesmí.

V okamžení i selka začala chasu pobízet a spolu s nimi se za pokladem vydala. Místo kde večer Jíra ležel, našli brzy. A hned na tom místě začali kopat. Kopali tak celý den, a po pokladu ani stopy. Kam kopli, jen trocha hlíny a pod ní, skála. Zvláštní skála. Skoro bílý, nepříliš tvrdý kámen se pod údery špičáků rozpadal na drobné kousky. Ale poklad nikde. Večer už se blížil. Klotilda do Jíry se pustila, že si všechno vymyslel, že už mu ani slovo nevěří a čeledínům nařídila, aby s kopáním přestali a zpátky domů se vydali  . Čeledíni si večer povídali, o tom, že rána do hlavy, kterou jejich pán utržil, zajisté má na svědomí, že se snad zbláznil. Až jeden z nich, Frantík se jmenoval, pravil: "Ten poklad tam skutečně je. Jenom jsme ho pro vlastní slepotu neviděli". Všichni nechápavě zírali na Františka, jakoby chtěli říct, že se snad zbláznil, stejně jako jejich pán. Ale František pokračoval: "Všimli jste si toho kamene, na který jsme narazili? Z toho kamene se přece pálí vápno. A nikde tady ani v dalekém okolí žádný takový nenajdete. Vápno na stavbu se sem vozí zdaleka. Kdyby se vykopal a vápenice se postavila, mohl by sedlák vápno prodávat".

Druhý den to všechno selce vyprávěl, že by statek díky vápnu zbohatnout mohl. A protože se selce nápad zalíbil a Františkovi věřila, protože byl světem sběhlý, přesvědčila i Jíru a po několika dnech se pustili do kutání a těžby vápence a posléze vystavěli i vápenku, ve které z vytěženého vápence vyráběli vápno. A dařilo se. Statek vzkvétal a všichni byli přesvědčeni, že díky Jírově nehodě skutečně našli poklad. Na divou žínku, už dávno zapomněli.

Tak léta šťastně plynula a Jírově dceři Adélce, která se narodila rok před onou nehodou, už bylo dvacet let. A byla to dívka velice pohledná. Není divu, že se za ní otočil leckterý mladík, ale i muži v letech. A jeden z oněch mladíků, kovářský tovaryš Matěj se Adélce tůze líbil. A není se co divit. Urostlý, černovlasý Matěj se líbil všem děvčatům v širém okolí. Jíra měl ale o budoucnosti dcery zcela jiné představy a vybral jí nápadníka podle svého. Postaršího, ale dobře zaopatřeného vdovce. A tak se mu její náklonnost k obyčejnému kovářskému tovaryši ani málo nezamlouvala. A protože měl dost peněz, zařídil, aby Matěj na dlouhá léta zmizel na vojnu a Adélku se rozhodl provdat za onoho vdovce. Ta však těsně před svatbou utekla z domu a ukryla se v lesích, nedaleko místa kde Jíra těžil vápenec. V noci pak vešla do lomu a plakala pro svého Matěje. A za tu noc, její slzy naplnili hlubokou jámu lomu až po okraj. A Jíra? Vzpomněl si na slova, kterými mu před lety divá žínka pověděla o pokladu, který najde, že ten poklad jen tehdy mu štěstí přinese, když nejenom ke svému, ale i k prospěchu ostatních ho využije, žádnému zármutek či slzy nezpůsobí. Ze žalu nad ztrátou Adélky, se v jejích slzách nakonec sám utopil.

Tolik pověsti. Jezírko je však zajímavé i bez pověsti… Koncem 60. let se zde objevili brněnští potápěči, aby jezírko prozkoumali. Změřili jeho hloubku, o které panovaly do té doby pouhé dohady. Jeden tvrdil, že je hluboké 50, druhý dokonce 80 m. Skutečnost byla mnohem, mnohem skromnější, pouhých 11,5m. Zato zde potápěči našli "poklad". Žádné zlato, stříbro ani drahé kamení to nebylo. Ten poklad byl výtvorem lidí. Dno jezírka ukrývalo pozůstatky války. Množství střeliva, ručních granátů a dokonce část vojenského automobilu.

Vápenice, malé, nenápadné jezírko s nezvykle zelenou barvou vody, najdete v lesích, nedaleko Žďáru nad Sázavou. Zelená barva vody není způsobena ani množstvím nadměrně přemnožených vodníků, ani,jak by se snad nezasvěcenému pozorovateli mohlo zdát, přítomností zelených mužíčků, pocházejících odněkud ze vzdálené galaxie. Původ zvláštní barvy je mnohem prozaičtější. Ač se vůkol nevyskytuje takřka žádný jiný kámen, skála či skalka jiná než žulová či rulová, zabarvení vody má na svědomí vápenec, který se zde zcela nezodpovědně a samovolně objevil. A jemu, vápenci, vlastně jezírko vděčí i za svoji existenci.

Tvrdí se, že za úplňku, zde je stále ještě slyšet tichý pláč Adélky.

Licence

Licence Creative Commons
Toto dílo podléhá licenci Creative Commons
Uveďte původ, Neužívejte komerčně, Nezpracovávejte
3.0 Česká republika License
.

Pro možnost použití zde publikovaných fotografií ke komerčním účelům, kontaktujte autora se žádostí o udělení licence

Vstupem na tyto stránky souhlasíte s využíváním cookies,
sloužícím pro autentizaci uživatelů a pro statistiku návštěvnosti.