Starý příběh z nedávné doby - Cest la vie
csbghrdanlenfrdeelhugaitnoplptrorugdsrskslessvuk

Čistě osobní stránky o všem možném

Glosář

Jsou věci mezi nebem a zemí, nad kterými je dobré, se alespoň občas zamyslet. 

Jsou věci, které nám nedají spát, potože se nás dotýkají a ať chceme nebo ne, ovlivňují náš život. 

Moje zamyšlení >>>

<<>>

Dřevořezby

Literární pokusy

Občas se za dlouhých zimních večerů pusím do psaní. Výsledkem je několik povídek, i pár poetických pokusů.

Povídky >>>

Poetika >>>

 

<<>>

Fotografie

Fotografii, především fotografii krajinářské, se věnuji už od školních let. 

 

Fotografické výstavy >>>

<<>>

Kresby

 

<<>>

Dávný příběh z nedávné doby

Nevíme přesně kdy, ani kdo stál u založení tvrze, ke které se váže tento příběh, víme však, že se tak stalo v dobách dávno minulých, v dobách, kdy cesty v knížectví českém nebyly právě bezpečné a kdy masivní zdi tvrze poskytovaly ochranu obchodníkům a pocestným, cestujícím z Prahy na východ, do Staré Boleslavi a snad i dál na Moravu a do Polska. O její důležitosti svědčí i fakt, že se jejím majitelem stává i český kníže Bořivoj. V roce 1052 je to právě on, kdo ji věnuje kostelu ve Staré Boleslavi.

Historické zdi byly svědky pohnutých dob, i dob rozmachu zemí Koruny české. Sídlila zde šlechta a téměř padesát let byla tvrz dočasným sídlem biskupa Litomyšlského. I když je tvrz koncem 16. stol. přestavěna na sýpku a jako taková je využívána téměř až do konce dvacátého století, jejího historického jádra ukrytého v podzemí, se změny nedotkly. Při vstupu do míst, kde přebýval Jan ze Šternberka, biskup litomyšlský, na nás dýchne duch tajemství, ukrytého v mohutných kamenných zdech. Přestože jsem vyslechl nejednu historku o tajemných zvucích a ještě tajemnějších stínech pohybujících se v noci těmito místy, bylo víc než lákavé, strávit zde noc a přesvědčit se na vlastní kůži. A protože na duchy zrovna nevěřím, a ve všech podobných záhadách hledám racionální vysvětlení, samozřejmě jsem neodolal.

Dolů do podzemí pamatujícího doby dávno minulé vede dlouhé dřevěné schodiště. Jakákoli snaha o tichý pohyb je předem odsouzená k nezdaru. Každý krok, každé došlápnutí na letité stupně, je doprovázeno praskáním a vrzáním, hlasitě se rozléhajícím ztichlou budovou. Její rozlehlé prostory jako by všechny zvuky navíc ještě několikanásobně zesilovaly. Opouštím schodiště a vstupuji do dlouhé chodby. Vrzání a praskání schodů utichlo a na kamenné dlažbě, po které před staletími procházel biskup Jan a snad, dost možná i sám kníže Břetislav, se v měkkých botách pohybuji docela neslyšně. Víc než metr silné kamenné zdi sem dolů nepustí ani žádný hluk zvenčí a tak mohu slyšet jen vlastní dech a v duchu si představovat, jak se zde před staletími žilo.

Chodba končí pevnými dubovými dveřmi, za kterými, v neznámé a tajemné společnosti strávím dnešní noc.

Vstupuji do nejstarší části tvrze a zavírám za sebou dveře. Nejsem zde poprvé, ale i tak mi chvíli trvá, než si oči zvyknou na sporé osvětlení. Dvě svíčky stojící na stolech sice příliš světla nedávají, ale místnost není velká a tak k orientaci a přípravě toho, co jak předpokládám, budu v průběhu noci potřebovat, je jejich světlo dostačující.

V naprostém tichu a mihotavém světle skomírajících svíček pomalu ztrácím přehled o čase. Začíná se o mě pokoušet spánek.

Hrobové ticho pojednou naruší jakýsi vrzavý zvuk. Zbystřím a můj pohled se stáčí k jediným dveřím do místnosti. Samozřejmě. Dveře jsou zavřené a slyšet není nic, než můj dech. Asi se mi to jen zdá. Zvenčí, z chodby nebo schodiště se ke mně žádný zvuk přes mohutné dubové dveře dostat nemůže.

Po chvíli se však ono vrznutí ozývá znovu, a ačkoli je místnost uzavřená, jako bych ucítil chladný průvan. "Co to je za nesmysl?" ptám se v duchu sám sebe. "Plameny svíček se ani nehnou, tak jaký průvan?" Když zpozorním, slyším zase jenom ticho a necítím ani ten průvan. Vzpomínám si, že jsem několikrát četl o tom, že v podobných situacích dochází k vypětí, a člověk může slyšet a snad i vidět něco, co ve skutečnosti reálně neexistuje, co se odehrává jen v jeho hlavě. Asi na tom bude kus pravdy.

Dolévám si z termosky poslední zbytek kávy. Než se stačím napít, zase se ozve ono zavrzání a zase cítím náznak průvanu. Oči se mi mimoděk stáčí ke dveřím

A v tom okamžiku mně zamrazí. Pod dveřmi se mihnul tenký proužek světla a znovu cítím lehký závan průvanu. A tentokrát nemizí ani světlo, ani průvan.

A nejenom to. Dveře, ačkoli jsou stále zavřené, se otevírají. Nesedět v podzemí středověké tvrze, řekl bych, že právě sleduji holografickou projekci. Zřetelně vidím zavřené dveře a současně také jejich pohybující se obraz. Z výklenku dveří se po chvilce odpojují dva stíny připomínající lidské postavy nepříliš vysokého vzrůstu a neslyšně vstupují do místnosti. Jejich pohyb ale ani v nejmenším nepřipomíná chůzi. Spíš jako by pluly vzduchem.

Na stole přede mnou leží baterka. Vzít ji do ruky a rozsvítit, je však nemožné. Žádný sval mne neposlouchá a s bídou mohu jen mírně otočit hlavou. Je to hrozný pocit. Není to strach, je to pocit naprosté bezmocnosti.

Oba stíny plují místností, chvilkami se zastavují a zdá se, že spolu rozmlouvají. Nic neslyším. Ale z jejich pohybů lze tu rozmluvu vypozorovat.

Tělo mi tuhne čím dál víc. Už ani hlavou nedokážu otočit a tak mi oba stíny po chvíli mizí z očí. Jsou někde za mnou, ale to mohu jen tušit.

Stíny se opět objevují. Jsou vpravo ode mne ale víc je tuším, než vidím. Až teď. Objevují se přesně v těch místech, kde jsem předpokládal. Mně si vůbec nevšímají a pořád stejně pomalu plují dál. Obešly celou místnost a směřují zpět ke dveřím. V duchu propočítávám, kolik času bych asi potřeboval, abych prošel trasu, po které se pohybují. Obvod místnosti je odhadem kolem dvaceti metrů, a tak, i kdybych se pohyboval hodně pomalu, odhaduji potřebný čas nejvýš na pár minut. Ale doba, po kterou sleduji pohybující se stíny, se mi zdá nekonečná.

Teď už je opět vidím zcela zřetelně. Pomalu se blíží ke dveřím a ztrácí se v jejich temném výklenku. Téměř současně se opět objevuje onen "holografický obraz" a dveře se pomalu a neslyšně zavírají a tenký proužek světla pod nimi, zhasíná. Ještě jako z velké dálky zaslechnu zavrzání a potom už nic.

Pořád se ještě nedokážu pohnout. Tělo mám ztuhlé, ruce ani nohy mám jako ze dřeva a tak i snahy odhrnout manžetu a podívat se na hodinky, kolik že času jsem to tady vlastně strávil, se míjejí účinkem.

Nevím, jak dlouho už se neúspěšně pokouším rozhýbat ztuhlé tělo. Pojednou mám pocit, že se mnou něco zacloumalo. Nic a nikoho nevidím, ale ten pocit se stále vrací. Někdo se mnou třese. Pokouším se otočit hlavou, abych se rozhlédl, když v tom mne oslní ostré světlo. Hlava i ruce začínají poslouchat, i když jsou pořád ještě ztuhlé. I hlavou se mi daří pohnout. Je to nepříjemně bolestivé, ale daří se mi s ní otočit.

"Probuď se, už je ráno", ozve se za mnou povědomý hlas, a já se snažím otočit se. "Nespím" odpovídám. "Celou noc jsem oka nezamhouřil". Odpovědí mi byl jen srdečný smích. "To mi povídej. Spal jsi jak mimino. Jsem tady už dobře půl hodiny a hezkých pár minut se tě snažím probudit", odpovídá mi se smíchem majitel tvrze a staví přede mne pořádný puclák krásně vonícího kafíčka. "Dej si pořádný kafe ať se probereš a potom mi můžeš povyprávět, jak se ti tu líbilo".

Seděli jsme, popíjeli "turka" a já vyprávěl, co jsem tuto noc zažil. Asi jsem skutečně usnul a ono ztuhnutí celého těla bylo důsledkem ne práávě nejlepší polohy a chladu. "Nejsi sám, kdo tady zažil něco podobného," usmívá se můj spolustolovník. "I mně to potkalo. A co je zajímavé, že podobně jako ty, popisují tu "svoji" noc všichni, kteří ji zde strávili a všichni tvrdí, že ji probděli. Jen průběh toho, co si pamatují, je pokaždé trochu jiný".

Dlouho jsme si povídali, nejenom o svých zážitcích, ale i o historii tvrze a zemí Koruny české. Po čase jsem objevil ještě jednu zajímavost, o které jsem v tuto chvíli neměl ani tušení. Totiž, že ve stejný den, ve kterém jsem zde trávil tu "svoji" noc, se před 645 lety stal majitelem tvrze biskup Jan ze Šternberka a strávil zde první noc.

Licence

Licence Creative Commons
Toto dílo podléhá licenci Creative Commons
Uveďte původ, Neužívejte komerčně, Nezpracovávejte
3.0 Česká republika License
.

Pro možnost použití zde publikovaných fotografií ke komerčním účelům, kontaktujte autora se žádostí o udělení licence

Vstupem na tyto stránky souhlasíte s využíváním cookies,
sloužícím pro autentizaci uživatelů a pro statistiku návštěvnosti.