csbghrdanlenfrdeelhugaitnoplptrorugdsrskslessvuk

Čistě osobní stránky o všem možném

Glosář

Jsou věci mezi nebem a zemí, nad kterými je dobré, se alespoň občas zamyslet. 

Jsou věci, které nám nedají spát, potože se nás dotýkají a ať chceme nebo ne, ovlivňují náš život. 

Moje zamyšlení >>>

<<>>

Dřevořezby

Literární pokusy

Občas se za dlouhých zimních večerů pusím do psaní. Výsledkem je několik povídek, i pár poetických pokusů.

Povídky >>>

Poetika >>>

 

<<>>

Fotografie

Fotografii, především fotografii krajinářské, se věnuji už od školních let. 

 

Fotografické výstavy >>>

<<>>

Kresby

 

<<>>

O "Mramorovém hradu"

Nejedna pověst, báje či legenda, se do dnešních dnů dochovala ve více verzích, někdy jen málo, jindy značně se lišících. Snad proto, že se šířívaly a udržovaly především ústním podáním. Nejinak je to i s pověstí o vzniku "Mramorového hradu" Pernštejna. Protože se mi tato pověst moc líbí, převyprávěl jsem ji pro všechny, kteří ji třeba neznají.

Bylo to v dobách dávno minulých, kdy jste v hlubokých lesích mohli narazit na medvědy, vlky a jiná zvířata, kterých zde bezpočet žilo. Lidských příbytků jen málo a chudých políček poskytujících skromnou úrodu, ještě méně. A právě v těchto dobách se v lesích kolem dnešní Nedvědice objevil starý zuřivý zubr a jal se chudá políčka vesničanů plenit a úrodu na nich ničit. A nikdo si s ním poradit neuměl, a jeho řádění přítrž učinit. V nedalekém lese tou dobu žil statný uhlíř Věňava. Nejednou i on se vydal na zubra, ale nepochodil. Až jednou. Když už zubrovi nestačilo ničit políčka kolem vsí a vydal se až k Věňavově chalupě. Když se jeho výlety opakovaly, tu uhlíř z mladých větviček houžev upletl a na zubra ve skrytu čekal. Když pak zubr je u jeho chalupy objevil, Věňava z úkrytu vyskočil a houžví nozdry jeho proklál a konce její svázal. A poté zubra do Brna na Špilberk, jako beránka odvedl. Jak dědinami procházel, vesničané mu děkovali, že je zubra zbavil a tím úrodu jejich ochránil. I na nádvoří Špilberku, kam zubra přivedl, množství lidu se seběhlo a nakonec i sám pan markrabě moravský dolů na nádvoří sešel, aby na příčinu shluku toho se na vlastní oči podíval. O řádění zubra v lesích nedvědických dobře spraven byl a proto až k Věňavovi přistoupil, by mu za jeho čin poděkoval. V tu chvíli uhlíř jednomu ze strážců meč z rukou vzal, jedinou ranou zubrovi hlavu uťal a k nohám markraběte položil.

"Jakou odměnu žádáš za svůj čin"? Zeptal se markrabě Věňavy "Vyslov ho. Ať je jakékoli, bude splněno"? "Pane můj, stačí mi, když v lesích kolem Nevědice milíře budu moci i nadále svobodně stavět a uhlí v nich pálit" odvětil Věňava. Markrabě se zamyslel a posléze praví. "Skromnost tvá a udatnost, se kterou jsi kraj od zubra tohoto ochránil, hodny jsou rytíře. Poklekni tedy". A uhlíře Věňavu do stavu rytířského za jeho čin povýšil. "A od těchto dnů až na věky, celý kraj, kam až oko z nejvyššího kopce v okolí vsi nedvědické dohlédne, v léno tobě dávám. A hlava zubra s houžví v nozdry vetknutou, ať na věky na tvém štítu všem udatnost tvoji připomíná".

Poté Věňava zpátky do svých lesů se vrátil a po čase nějakém rozhodl se, a na kopci nad vsí srub si zbudoval jako základ budoucího hradu. Stavba hradu však se nedařila. Řemeslníků málo v okolí bylo a i doprava potřebného kamene z nedalekého lomu snadná nebyla. Až jednou se u staveniště chudý poutník objevil a o přístřeší žádal. Tu Věňava nakrmit ho poručil a místo pro nocleh mu ve svém srubu vykázal. Tu poutník svoji hůl do ruky vzal a vedle hradby budoucí do země zarazil řka: "Tato hůl, do roka se zazelená, listy obroste a větvemi. A strom mohutný z ní vyroste. Stavbu hradu zdárně dokončíš, a dokud strom ten zachován bude, stejně tak i hrad tvůj státi bude a všem nepřátelům, i bouřím odolá".

Druhý den se poutník rozloučil a odešel. Tak jako znenadání se objevil, stejně tak v neznámu zmizel. A stavba hradu od té chvíle dařit se začala. A do roka skutečně hůl poutníkova zazelenala se a listy obrostla. A stavba hradu dokončena.

Z hole poutníkovy skutečně strom vyrostl a do dnešních dnů stále vedle hradu stojí. A hrad, všechny zlé časy zdárně přečkal, i veškerá obléhání nepřátel. Jen jednou, když velká bouře do onoho stromu bleskem udeřila a větev jednu jeho k zemi srazila, na hradě jeden arkýř se stejně jako ta větev k zemi zřítil.

Dost možná jste se setkali se stejnou verzí této pověsti, dost možná, že i s trochu jinou. Tuto však jsem slýchával od rodičů, se kterými jsem na Pernštejn, mimochodem snad nejkrásnější a nejzachovalejší hrad který jsem kdy viděl, jezdíval. A Pernštejn i lesy kolem Nedvědice byly velice často cílem našich výletů, na které stále vzpomínám.

Licence

Licence Creative Commons
Toto dílo podléhá licenci Creative Commons
Uveďte původ, Neužívejte komerčně, Nezpracovávejte
3.0 Česká republika License
.

Pro možnost použití zde publikovaných fotografií ke komerčním účelům, kontaktujte autora se žádostí o udělení licence

Vstupem na tyto stránky souhlasíte s využíváním cookies,
sloužícím pro autentizaci uživatelů a pro statistiku návštěvnosti.