Jak jsem na Zvíkově poprvé ucítil a ochutnal domácí chleba - Cest la vie
csbghrdanlenfrdeelhugaitnoplptrorugdsrskslessvuk

Čistě osobní stránky o všem možném

Glosář

Jsou věci mezi nebem a zemí, nad kterými je dobré, se alespoň občas zamyslet. 

Jsou věci, které nám nedají spát, potože se nás dotýkají a ať chceme nebo ne, ovlivňují náš život. 

Moje zamyšlení >>>

<<>>

Dřevořezby

Literární pokusy

Občas se za dlouhých zimních večerů pusím do psaní. Výsledkem je několik povídek, i pár poetických pokusů.

Povídky >>>

Poetika >>>

 

<<>>

Fotografie

Fotografii, především fotografii krajinářské, se věnuji už od školních let. 

 

Fotografické výstavy >>>

<<>>

Kresby

 

<<>>

Jak jsem na Zvíkově poprvé ucítil a ochutnal domácí chleba.

Letos budeme o dovolené cestovat. Dnešní dítě by asi podobná dovolená zrovna nenadchla, ale pro mně, tehdy devítiletého kluka, který zatím znal jen „brněnské Prigl“ a Svitavu, táhnoucí se u Bílovic a právě začínal poznávat lesy a rybníky na Vysočině, kam se s rodiči z Brna přestěhoval, znamenala kus dobrodružství. Čtrnáct dní budeme cestovat po Čechách a poznávat historii, se kterou jsem se prozatím setkával jen v knížkách. Podíváme se do Prahy, na Karlštejn, Orlík, Hlubokou, Zvíkov, Konopiště a samozřejmě nevynecháme ani Kutnou Horu. Ta bude naší první zastávkou. Za přípravy, které cestu předcházejí, by se dozajista nemuseli stydět ani Hanzelka se Zikmundem. Měsíc předem se plánuje trasa a připravuje vybavení. V úvahu je potřeba brát všechny možné i nemožné varianty, které nás mohou potkat. Kempy, motoresty a další vymoženosti civilizace bychom jen marně hledali, a tak je nutné připravit a naložit všechno, co by mohlo být potřeba. Jen se bojím, aby to všechno náš stařičký Waltřík (na vysvětlenou. Waltřík, byl automobil Walter Junior, z roku 1933) uvezl, ale zdá se, že se do něj vejde víc, než by člověk čekal.

Konečně. Nasedáme a vyrážíme. Před sebou máme takřka 500 kilometrů dlouhé putování po vlastech českých.

Cesta je naplánovaná do posledních detailů. Projíždíme Havlíčkův Brod a Čáslav a naší první zastávkou je zastávkou Kutná Hora s chrámem sv. Barbory, Vlašským dvorem, Kamenným domem...

Silnic s asfaltovým povrchem je pomálu a navíc většinu cesty projíždíme po „okreskách“, jejichž kamenitý povrch připomíná spíš polní cestu než silnici. Další zastávkou je Praha. Zdržíme se pár dní, abychom si mohli prohlédnout alespoň nejzajímavější místa, Petřín, Pražský hrad, Staroměstské náměstí... Tak ubíhá den za dnem. Z Prahy se vydáváme na Karlštejn a odtud na Zvíkov. Cestou se zastavujeme na Orlíku. Orlická přehrada bude dokončena až za několik let a tak můžeme z hradeb shlédnout dolů, na tok Vltavy, kroutící se hlubokým údolím pod námi. Dalším cílem je hrad Zvíkov. Cestou se musíme porozhlédnout po nějakém obchodu a nakoupit chleba. Jak se ale zdá, máme smůlu. Ne že by obchody nebyly k nalezení nebo že by jich bylo málo. Narážíme na ně téměř v každé vsi, kterou projíždíme. Bohužel jsou však všechny zavřené. Je pozdní odpoledne a na rozdíl od měst, kde jsou obchody otevřené až do večera, zavírají se ty vesnické mnohem dřív. A tak po čtvrté hodině odpolední už nemáme šanci koupit ani kousek chleba a dnešní večeři budeme muset zvládnout bez něj. Klikatá silnička se pomalu blíží k řece, za kterou se na skále tyčí věž Zvíkova. Nikde ale nevidím žádný most. Taky tu žádný není. Na břehu stojí dřevěná bouda, vedle ní rampa a ocelový sloup, na kterém je ukotvené lano, vedoucí ke druhému břehu. A tam, v místech kde jak se zdá silnice pokračuje od řeky vzhůru, stojí prám. O dopravu na druhý břeh se zde tedy stará letitý přívoz. Ve vzduchu visí otázka. Naloží nás i s autem nebo se budeme muset vrátit, aniž bychom spatřili soutok Vltavy s Otavou? Zastavujeme u přívozu, táta pro jistotu ještě prohlíží mapu, jestli by nenašel jinou možnost, jak se k hradu dostat. Možnost existuje. Znamená však zajížďku několika desítek kilometrů, k nejbližšímu mostu. A tak doufáme.

U přívozu čeká pár lidí, kteří se stejně jako my potřebují dostat na druhý břeh a rodiče se s nimi pouštějí do řeči. Nejhovornější je starší paní. Pro nás, typická babička, jako by vystřižená z pohádky. Shrbená postava s vrásčitou tváří, lemovanou bílými vlasy vykukujícími z pod květovaného šátku. A pořád se usmívá. „Dobrý den panímámo“ pozdraví ji táta. „Nevíte, jestli je tady někde obchod, kde by jsme mohli koupit chleba? Došel nám a všude už mají zavřeno.“ Babička se rozesměje na celé kolo. „I kdepak holenku. Tady na vsi se konzum zavírá už ve tři. A chleba bys tam stejně nekoupil. Tady si ho každý peče doma. Do konzumu chodíme jen pro to, co nám nevyroste na poli“. V tom ale přirazil přívoz a přerušil hovor. Táta babičce poděkoval a šel se zeptat převozníka, jestli nás převeze. „Ale to víte že převezu“ odpovídá převozník. „Hlavně, aby jste se trefil na prostředek“ dodává a hned začne organizovat nakládání. Mimo nás jsou tady dva motocyklisté a několik pěších, včetně oné babičky. Musíme vystoupit a táta opatrně najíždí na rampu a z ní na prám. Moc místa na něm není, ale pro auto i motocykly stačí. Převozník ještě zakládá pod kola dřevěné klíny. Hotovo. Vyplouváme. Prám je dvěma lany připoután ke kladce, která se jako lanovka sune po lanu napnutém přes řeku, s přídí natočenou mírně proti proudu. Proud řeky se tak stará o pohon a pomalu sune prám ke druhému břehu. Je ve mně malá dušička. Řeka teče rychle a boky prámu dělí od hladiny jen pár desítek centimetrů. Ale všechno je v pořádku. Za chvíli se prám trochu otřese jak narazil na rampu na druhém břehu, převozník s lanem v ruce vyskakuje na břeh a uvazuje ho ke kůlu. Lidé vystupují a po chvilce sjíždí na rampu i táta s Waltříkem. Ve chvíli, kdy se chystáme nastoupit a vyrazit po kamenité cestě vzhůru k hradu, přichází k nám ona babička, se kterou se táta bavil před vyplutím. „Holenku!“ povídá „včera jsem zrovna pekla. Tak se zastavte ve vsi dám kus. Táta se sice chvíli kroutil, že to není potřeba. Do zítřka to zvládneme a zítra někde nakoupíme, ale babička nedala jinak, než že se musíme zastavit. Jak se tak domlouvali, nabídl táta, že tedy „babičku“ domů zavezeme, protože do vsi je to ještě pár kilometrů. Zdráhala se, ale bylo vidět, že se dlouho bránit nebude. Nabídka svezení jí přišla viditelně vhod. A tak slovo dalo slovo, máma se natlačila za námi na zadní sedadlo a babičku táta usadil dopředu i s její nůší, přes kterou ani nemohla vidět na cestu. Za pár minut jsme byli ve vsi. „Je to hned první chalupa“ hlásí „babička“ vykukujíc za nůší, aby aspoň trochu viděla na cestu. Zastavujeme. „Babička“ je zpátky coby dup a v ruce nese bochník. Obrovský, jak kolo od vozu. „Tady máte a ať vám chutná“ dodává a s úsměvem podává bochník mámě. Táta sahá pro peněženku, aby chleba zaplatil, ale v tom okamžiku „babička spustí: „Tak to tedy ne. To je Boží dar. Prodat ho, to by byl hřích.“ A opět začalo domlouvání, protože „babička“ nechce prodat a táta, že ho zase nechce zadarmo, protože zadarmo ho nikdo neupeče. „Babička“ ale byla, jak se ukázalo, rozený diplomat. „Tak víte co? Já vám ho tedy prodám. Ale prodám vám ho za korunu. Víc nechci. Jen tu korunu, aby se dařilo“.

A tak jsme za korunu koupili bochník krásně upečeného, voňavého, domácího chleba. A musím říct, že nikdy před tím, ani nikdy potom, jsem tak dobrý chleba nejedl. Vydržel nám celou zpáteční cestu, přes Tábor a Konopiště, až domů.

Licence

Licence Creative Commons
Toto dílo podléhá licenci Creative Commons
Uveďte původ, Neužívejte komerčně, Nezpracovávejte
3.0 Česká republika License
.

Pro možnost použití zde publikovaných fotografií ke komerčním účelům, kontaktujte autora se žádostí o udělení licence

Vstupem na tyto stránky souhlasíte s využíváním cookies,
sloužícím pro autentizaci uživatelů a pro statistiku návštěvnosti.