Bylo, nebylo jednou v létě - Cest la vie
csbghrdanlenfrdeelhugaitnoplptrorugdsrskslessvuk

Čistě osobní stránky o všem možném

Glosář

Jsou věci mezi nebem a zemí, nad kterými je dobré, se alespoň občas zamyslet. 

Jsou věci, které nám nedají spát, potože se nás dotýkají a ať chceme nebo ne, ovlivňují náš život. 

Moje zamyšlení >>>

<<>>

Dřevořezby

Literární pokusy

Občas se za dlouhých zimních večerů pusím do psaní. Výsledkem je několik povídek, i pár poetických pokusů.

Povídky >>>

Poetika >>>

 

<<>>

Fotografie

Fotografii, především fotografii krajinářské, se věnuji už od školních let. 

 

Fotografické výstavy >>>

<<>>

Kresby

 

<<>>

Bylo, nebylo, jednou v létě...

"Slyšíš to taky, taky, taky… "? "Co mám slyšet, slyšet, slyšet? Nic neslyším, slyším, slyším…" "Někdo tady je, je, je…". "Jauvajs, vais, vais…!!!!! To byla petelice, lice, lice… Zatracená větev! A rovnou do hlavy, hlavy, hlavy…". Rozléhaly se ztemnělým lesem poněkud vystrašené hlasy a skály v povzdálí je ozvěnou vracely. Tři výletníci pomalu kráčeli mělkým úvozem, kterým kdysi, před mnoha lety, vedla frekventovaná cesta. Stopy povozů i koňských kopyt na ní, sice již dávno setřel čas, ale skřípění kol a vrzání postrojů, jakoby se ozvěnou stále vracelo.

"Už zase" Všichni tři zpozorněli, zastavují se a naslouchají. "Ale já nic neslyším", konstatuje po chvíli jeden z nich. "Já taky ne", přitakává mu třesoucí se hlas. "Hůůů, hůůů, hůůů", ozve se zahoukání sovy a nad hlavami jim přeletí tmavý stín. Všichni leknutím strnuli, že by se v nich krve nedořezal, a tak než sebrali odvahu k další cestě, chvíli čekali a naslouchali. Neslyšeli ale nic, než ticho. Jen kdesi v dáli zaštěkal pes.

Úvoz stoupá do mírného kopce, je stále mělčí a mělčí, až se docela ztrácí. Před našimi výletníky se otevírá nevelká paseka, za níž se na horizontu, v mdlém světle měsíce týčí silueta polorozbořené věže. Cesta pasekou, i když osvětlenou jen sporým měsíčním světlem, je teď mnohem příjemnější než stísněný prostor úvozu a tak se cítí o poznání lépe.

Cestou se ve vlaku setkali se starou "babkou bylinkářkou", která jim, tvrdíc o sobě že už dosáhla věku černého uhlí, vyprávěla historku o zdejším hradu. O tom, jak začal pustnout poté, co se jeho majitel, zchudlý rytíř Johan z Holzwergu, propadl i s celou svojí družinou do země právě v místech, kde cesta úvozem přecházela na planinu, v těch dobách ještě holou. To prý proto, že se zaprodal čertu. A od těch dob, vždy za úplňku, zní starým úvozem jeho nářek a dusot koňských kopyt. A kolik pocestných se zde ztratilo. Zmizeli, jak by se do země propadli, stejně jako kdysi on. A vždycky za úplňku.

A dnes je úplněk.

Začíná se zvedat vítr a na obloze se objevují mraky. Vítr stále sílí a stromy se pod náporem jeho poryvů ohýbají až k zemi. Mraky už pokryly celou oblohu, a v nastalé tmě nevidíte ani vlastní ruku před očima. Náhle ozáří celou paseku mohutný blesk, který se s rachotem zaťal do stoletého dubu na jejím okraji. V jeho záři se zjevuje divná postava zahalená od hlavy až k patě dlouhým pláštěm. Tři výletníci si dodávají odvahy. Přece nevěří na duchy. A navíc, ta postava stojí trochu mimo cestu, tak kolem ní určitě projdou nepozorovaně. Našlapují opatrně, aby jim pod nohama nezapraskala ani větvička. Je jim úplně jedno, že by je v hukotu deště a dunění hromů nikdo neslyšel, ani kdyby kolem něj projeli s tankem. Podařilo se. Jsou za pasekou, a od místa kde stávala hradní brána, je dělí už jen pár desítek metrů. Zrychlují, už skoro běží. Jen být co nejdřív na nádvoří. Z hradu prý sice zbylo jen několik zdí a torzo věže, ale za portálem v jejím přízemí se zachovala místnost, ve které je možné i přenocovat. Vbíhají na nádvoří osvětleném záblesky bouřky, rozhlížejí se, hledajíce kam by se schovali. "Tam", ukazuje jeden z nich. "tam je ve zdi nějaká díra". Znovu se rozbíhají, nejkratší cestou k tmavému otvoru ve zdi věže. Běžím s nimi. Probíháme otvorem ve zdi, který snad kdysi uzavíraly pevné dveře. Místnost za ním je osvětlena bezpočtem pochodní. Uprostřed dlouhý stůl a u něj postavy jako vystřižené z pohádky. O něco zakopávám. Padám kamsi do neznáma, padám, padám…

Ozývá se temné zadunění a můj pád se zastavuje. Nemůžu se pohnout…

Otevírám oči. Ležím na zemi, nohy něčím spoutané. Chvíli trvá, než se rozkoukám a potom přichází šok. Ležím doma ve své posteli, nohy mám dokonale zapletené v dece. A to všechno byl jen sen.

Licence

Licence Creative Commons
Toto dílo podléhá licenci Creative Commons
Uveďte původ, Neužívejte komerčně, Nezpracovávejte
3.0 Česká republika License
.

Pro možnost použití zde publikovaných fotografií ke komerčním účelům, kontaktujte autora se žádostí o udělení licence

Vstupem na tyto stránky souhlasíte s využíváním cookies,
sloužícím pro autentizaci uživatelů a pro statistiku návštěvnosti.