csbghrdanlenfrdeelhugaitnoplptrorugdsrskslessvuk

Čistě osobní stránky o všem možném

Glosář

Jsou věci mezi nebem a zemí, nad kterými je dobré, se alespoň občas zamyslet. 

Jsou věci, které nám nedají spát, potože se nás dotýkají a ať chceme nebo ne, ovlivňují náš život. 

Moje zamyšlení >>>

<<>>

Dřevořezby

Literární pokusy

Občas se za dlouhých zimních večerů pusím do psaní. Výsledkem je několik povídek, i pár poetických pokusů.

Povídky >>>

Poetika >>>

 

<<>>

Fotografie

Fotografii, především fotografii krajinářské, se věnuji už od školních let. 

 

Fotografické výstavy >>>

<<>>

Kresby

 

<<>>

Z příběhů u táboráku

Tento příběh mi před řadou let vyprávěla u táborového ohně jedna z kamarádek. Byl to její skutečný zážitek. Neodehrál se ale v daleké minulosti, ale jen několik málo let před tím, než jsem ho slyšel a do dávných dob jsem ho přesunul sám...

Je krásný slunečný den na začátku jara a paprsky odpoledního slunce dopadají na ztichlé nádvoří, jímž se rozléhá tlumený klapot koňských kopyt. Klap, klap, klap, klap, klap… zní od hradní brány, z níž přes dřevěný padací most jen pomalu, jen co noha nohu mine, vyjíždí jezdec s dlouhými světlými vlasy vlajícími mu ve větru a zadumanou tváří pokrytou prošedivělým vousem. Na dlouhém černém plášti splývajícím mu z ramen erb, s černým kozorohem na zlatém štítu. Ano. Je to pan Oto, majitel toho nevelkého hradu.

Jede pomalu. Není kam spěchat. Vydává se jenom na malou projížďku, na chvíli jen tak bloumat krajem, trochu zavzpomínat a utříbit si myšlenky, které se mu v posledních měsících nahromadily v hlavě. Tu a tam se Oto na chvíli zastaví, aby vychutnal krásný, slunečný den a porozhlédne se krajinou a přemítá o událostech poslední doby. Až kouzlo zapadajícího slunce ho vrací do přítomnosti. Rád sleduje tento neopakovatelný obraz, obraz obrovského, do červena zbarveného slunečního kotouče, který pomalu, docela pomaličku mizí kdesi v lesích daleko na horizontu. Dlouho stojí na okraji skály a pozoruje postupující soumrak, slunce mezitím už zmizelo za obzorem a jen posledních několik paprsků se ještě nevzdalo a bojuje s nastávající tmou. Oto si uvědomuje, že je čas k návratu.

Krajinu za okny už zcela ovládla tma, jen mezi mraky na obloze občas problesknou blikotavá světélka hvězd. Oto, stejně jako skoro každý večer sedí s loutnou před hořícím krbem a probírá se jejími strunami. „Krásnou píseň to hraješ, pane Oto, jen trochu smutnou zdá se mi“. Přeruší náhle zvuk loutny příjemný ženský hlas. „Skutečně krásnou je.“ Oto jen lehce otáčí hlavu, rozhlížeje se odkud a kdo to promlouvá. V okamžení však loutnu spěšně odkládá a téměř vyskakuje z křesla. „Paní Kateřino! Dobrého večera vám přeji. Již drahnou dobu jste zde? Tak jsem se do hry zabral, že jsem ani nepopatřil příchodu vašeho“. Přestože paní Kateřina vstoupila již před hodnou chvílí a tiše stála poslouchajíc Otovu píseň, nechce to přiznat, aby ho snad neuvedla do rozpaků. „Jen před okamžikem krátkým jsem vešla, pane Oto. Před chvílí, kratičkou jen“. Usmála se. Pan Oto jí přistavuje křeslo. „Posaď se paní, posaď se a dovol, bych ti pohár vína dobrého nalil“. Paní Kateřina usedá a jen co si připijí, prosí. „Loutnu svoji opět vem, pane Oto a ještě jednou tu píseň, co jsi hrál, mi zahraj. Tak krásnou byla“. Oto bere loutnu a jeho prsty se opět noří do strun. „Krásná píseň… Vskutku krásná“ povzdychne Kateřina. „Ale smutná a i ty pane, dnes posmutnělý zdáš se být. Pověz mi, co tíží myšlenky tvoje“? Chvíli trvalo, než přiměla Otu, aby vypověděl, co tíží jeho mysl, ale nakonec vyprávět začal.

Od doby, kdy se tento příběh začal psát, uplynula již hezká řádka let. „To onehdá před lety, do tohoto nepříliš bezpečného kraje, jsem přišel, bych se zde usadil a ve službách panovníka o bezpečnost obchodní stezky se staral. Nikoho v kraji tomto neznaje a všemi za cizince a přivandrovalce, kterému je lépe se vyhnout, jsem považován byl. I když ne úplně všemi. Našla se žena, krásná, milá a přívětivá, které nevadilo, že jsem v kraji cizím. Potkávali jsme se, na pozdrav si zamávali, a když příležitost se naskytla, i pár slov spolu jsme prohodili. Nejednou, když třeba náhodou jen potkali jsme se, v očích jejích zvláštní záblesk znát bylo. A zdálo se, že nejen ona mně, ale ani já jí lhostejný nejsem. Stále častěji potkávali jsme se, povídali si, na cestách krajem mne provázela“.

„Nějaký čas jsme se tak potkávali. Minulo jaro, přešlo léto a na okna podzim zaklepal, když pojednou, projížděje krajem, zahlédl jsem ji. A jak patrno je, i ona mne zahlédla. Však namísto toho, aby jako vždy k sobě jsme se rozjeli, koně otáčí a z očí mi mizí. A i později se podobné opakovalo. Když potkat jsme se měli, vždy koně otočila, jen aby k setkání nedošlo. A víc jsem ji už nikdy nepotkal. Drahně tomu již let, ale vzpomínka ta, pořád mne tíží. Ale jen jedno mne trápí. To, že nevím, co se stalo, proč to všechno takto skončilo“.

Paní Kateřina byla pozorným posluchačem. Celou dobu co Oto svůj příběh vypráví, ani jednou mu řeč nepřerušila, jen na tváři se jí občas stín mihnul. „Víš pane, ani já netuším, co se přihodit mohlo a proč pojednou se ti vyhýbat počala. Kdyby důvod nějaký měla, lépe by bylo, kdyby řekla ti ho. Kdyby jste spolu o tom důvodu mluviti mohli“. „Ale jak říkáš pane. Drahně tomu let, netrap se už víc tím, co bylo, co změnit nemůžeš. Raději tomu co dnes je pozornosti své věnuj a trápení za hlavu už hoď. Loutnu vezmi a tu píseň co jsi hrál, když vešla jsem, tu mi zahrej.

Oto zamyšleně zvedá loutnu a na klín pokládá. Nádvořím se opět ozývá klapot koňských kopyt, tentokrát ale doprovázený štěkotem lovecké smečky. Otovi přeběhne po tváři úsměv. „Pravdu díš, paní Kateřino. Naši přátelé se z lovu navrací. Jíra v krbu oheň zažehne, víno přinese a spolu posedíme. Aspoň pro tento večer na všechny starosti světa zapomeneme“.

A skutečně. Zanedlouho se těžké dubové dveře rozletí, jako by ničehož nevážily a do místnosti vstupují Otovi i Kateřininy přátelé. Jíra, Otův panoš, u krbu pokleká, a po chvíli mezi poleny plamínky vyskakují. A všichni společně ke stolu usedají. Ale to už je jiný příběh.

Licence

Licence Creative Commons
Toto dílo podléhá licenci Creative Commons
Uveďte původ, Neužívejte komerčně, Nezpracovávejte
3.0 Česká republika License
.

Pro možnost použití zde publikovaných fotografií ke komerčním účelům, kontaktujte autora se žádostí o udělení licence

Vstupem na tyto stránky souhlasíte s využíváním cookies,
sloužícím pro autentizaci uživatelů a pro statistiku návštěvnosti.