csbghrdanlenfrdeelhugaitnoplptrorugdsrskslessvuk

Čistě osobní stránky o všem možném

Glosář

Jsou věci mezi nebem a zemí, nad kterými je dobré, se alespoň občas zamyslet. 

Jsou věci, které nám nedají spát, potože se nás dotýkají a ať chceme nebo ne, ovlivňují náš život. 

Moje zamyšlení >>>

<<>>

Dřevořezby

Literární pokusy

Občas se za dlouhých zimních večerů pusím do psaní. Výsledkem je několik povídek, i pár poetických pokusů.

Povídky >>>

Poetika >>>

 

<<>>

Fotografie

Fotografii, především fotografii krajinářské, se věnuji už od školních let. 

 

Fotografické výstavy >>>

<<>>

Kresby

 

<<>>

Zajímavý pohled do historie

Od počátků své existence na počátku 13. století, byla Osmanská říše nebezpečím nejenom svým sousedům, ale i vzdálenějším zemím, vč. evropských. Po celou dobu byla říší absolutistickou se sunitskou formou islámu, povýšeným na státní náboženství.

Po pádu Byzantské říše přišel v roce 1380 na řadu Balkán, který si Osmané na přelomu 14. a 15. století zcela podrobili. Až teď, po pádu Balkánu se Evropa vzpamatovala a její panovníci si začali uvědomovat, že se Osmanská expanze netýká jen Balkánu, ale že bude postupovat dál na západ a ohrozí celou křesťanskou Evropu. Bohužel, si toto nebezpečí uvědomili dost pozdě, což měli brzo pocítit. Konflikty mezi neustále se rozpínající Osmanskou říší a křesťanskou Evropou pokračovaly dalších téměř 300 let. Zanedlouho uplyne 335 let od konce Osmanské expanze do Evropy. Během 11. a 12. září 1683 se odehrála rozhodující bitva mezi Osmany a křesťanskou Evropou. Odhady počtů vojenských sil hovoří o 70 000 mužů na straně křesťanských a cca kolem 150 000 mužů na straně Osmanských vojsk. Bitva skončila večer 12. září, porážkou Osmanů a znamenal konec jejich rozpínavosti v Evropě.

Podrobit si Evropu vojenskou silou, se Osmanům nepodařilo. Přesto lze mezi dobou před třemi sty lety a současností spatřit jistou paralelu. Podívejme se, co se za oněch 300 let od bitvy u Vídně změnilo v Evropě a co v zemích tvořících bývalou Osmanskou říši, ovládaných dnes islámem. Zatím co se feudální Evropa stala minulostí, proběhla technická revoluce a evropské země pokročily nejen v technické vyspělosti, ale, i přes všechny problémy také v životních podmínkách Evropanů, zůstávají islámské země hluboko ve středověku. Ani ne proto, že by nedokázaly využít moderní technologie a poznatky vědy. Ani proto ne, že by trpěly nedostatkem chytrých a šikovných lidí. Jistě bychom mezi nimi našli dost těch, kteří vystudovali některou z evropských či amerických univerzit. V tom středověku zůstávají díky myšlení a lpění na zákonech vycházejících z islámského učení. Díky tomu nedosáhly technické vyspělosti a lepší životní úrovně.

A války, které za vydatné podpory mocností vedou ve jménu náboženství, je vrhají ještě hlouběji do chudoby a beznaděje. Na jednu stranu se nedivím těm, kteří z takových zemí prchají a hledají útočiště jinde. Pochopit se to jistě dá, souhlasit s tím však ne. Pokud bychom všichni souhlasili, může se snadno stát, že se evropské země dřív nebo později ostanou na podobnou úroveň, jako země, ze kterých do nich migranti přicházejí. Ani území Evropy, ani její ekonomika nejsou nafukovací a oboje má svoje hranice. A ty hranice, zejména ekonomické, se díky přílivu migrantů, většinou nezaměstnatelných a neschopných přizpůsobit se jiné kultuře a zákonům, stále zmenšují.

Východisko z této situace jistě není snadné najít. Rozhodně jím ale není nekontrolovaný a nekontrolovatelný příliv dalších a dalších migrantů a není jím ani žádné násilné řešení pomocí vojenské síly. Pokud by ale došlo k ukončení všech vojenských akcí a ke stažení všech cizích vojsk, která dnes operují na Středním a Blízkém východu, ubylo by uprchlíků, utíkajících před válkou. Pokud by se peníze vynakládané na tzv. pomoc uprchlíkům věnovali na pomoc jejich zemím, zcela jistě by ubylo i migrantů ekonomických. Pokud neuděláme nic, podaří se islamistům to, co se vojensky nepodařilo Osmanům.

Tenkrát o Vánocích

Jsou Vánoce. Svátky klidu a míru, svátky, během kterých víc než kdy jindy vzpomeneme na všechny své známé, přátele i na ty, kteří již mezi námi nejsou. Svátky, které sebou nesou radost, ale i trochu nostalgie. Často si vzpomenu na vánoční svátky, které jsem prožíval jako dítě, na štědrovečerní procházky po Brně, ale i na krásné, přímo ladovsky bílé a mrazivé vánoce prožité na Vysočině. Většina vzpomínek je po letech jen matných a útržkovitých, jedny, mi však utkvěly v paměti natrvalo.

Je mi tak sedm, možná osm let a mám problémy se psaním. Ne, nejde o to, že bych psát neuměl. To jsem se naučil poměrně snadno. Ale podle rodičů „drápu jak kocour“, jedno písmenko malé, druhé velké, no prostě hrůza, která se nedá přečíst. A tak jsem den co den seděl nad sešitem a psal a psal a psal, jedna popsaná stránka střídala druhou, ale výsledky pořád ani zdaleka neodpovídaly vynaloženému úsilí a už vůbec ne představám rodičů. Nic platné nebyly ani pohlavky, kterých bylo bezpočet, nepomáhal ani zákaz chodit ven mezi kamarády. Až jednou. Máma kdesi objevila sešity na těsnopis. Těch linek v nich, až přecházel zrak. A psací „maraton“ pokračuje dál. Ale ani tentokrát nejsou výsledky právě ocenění hodné. „Od čeho tam máš ty linky? Podívej se, jak to vypadá! Tady to máš pod linkou, tady přes linku, tady ti to lítá kdesi v luftě“…

Čas plynul, vánoce byly přede dveřmi, a já se pořád marně učil krasopisu. Nějaký pokrok jsem snad udělal. Ale představám rodičů o tom, jak má vypadat úhledně napsaná věta, pořád neodpovídal. „Jestli budeš takhle pokračovat, tak ti Ježíšek nic nepřinese“, začínala další lekce psaní. Bezvýsledně. Přivést umění písma k dokonalosti se mi nedařilo a nedařilo. Na Ježíška už jsem dávno nevěřil, a tak jsem si s dárky asi moc těžkou hlavu nedělal a navíc, už jsem byl vůči všem snahám rodičovstva nejspíš úplně apatický.

Je tu Štědrý večer. Dojídáme slavnostní večeři a těším se na rozsvícený stromeček a samozřejmě na dárečky. Táta, stejně jako každý rok musí odejít od stolu. „Cink, cink“, ozývá se s pokoje cinknutí zvonečku a po chvíli se pode dveřmi objevuje slabý proužek světla. To jsou svíčky na stromečku. Už už se se sestrou chystáme otevřít dveře a vrhnout se ke stromečku, ale máma nás zastavuje. „Ještě ne. Musíme chvilku počkat nebo Ježíška vyplašíte. “Táta se vrací a po chvilce čekání už stojíme před stromečkem.

Začíná rozbalování dárků, ale ať hledám, jak hledám, pro mne není pod stromečkem nic. Žádná hračka, dokonce ani žádná knížka, která pod stromečkem nechyběla nikdy. Bylo to velké zklamání. Pro osmiletého kluka snad až příliš velké. Samozřejmě jsem se dal do breku. „Nebreč. Je to tvoje vina“ pustil se do mě táta. „Říkali jsme ti přece, že když se s tím psaním nepolepšíš, Ježíšek ti nic nepřinese.“ Byl jsem z toho nešťastný a zbytek Štědrého večera jsem probrečel v posteli.

Z následujícího svátečního rána si moc nepamatuji. Jen to, že jsem se probudil propocený a třesoucí se zimnicí. Zbytek už vím jen z vyprávění sestry. Horečka, se kterou jsem se probudil, byla natolik vysoká, že rodiče museli zavolat pohotovost. Doktor ale nezjistil žádnou příčinu. Podle všeho jsem měl být úplně zdravý, ale nebyl. Předepsal tedy jen Acylpyrin, a pokud horečka nepovolí, budu muset do nemocnice.

Ani další den jsem na tom nebyl o moc líp. Horečka sice klesla, tak že jsem začínal vnímat svět kolem sebe, ale pořád byla vysoká a rodiče mně neustále chodili kontrolovat. Nevím, který z nich dostal ten nápad, ale před obědem přišli za mnou do pokoje a přinášeli knížky pohádek, a pár hraček. Ráno prý to všechno leželo pod stromečkem. „To ti Ježíšek asi přinesl v noci, když už jsme všichni spali“.

Jako zázrakem bylo do večera po horečce a byl jsem zase zdravý. Když se na mně navečer přišel podívat doktor, byl jsem už úplně v pořádku. O čem potom s rodiči mluvil, to jsem se nikdy nedověděl, faktem ale zůstává, že hodiny strávené nad sešitem s perem v ruce, se od té doby staly minulostí.
Krasopis, tak jak si ho rodiče představovali, jsem také zvládnul. Dopracoval jsem se k němu ale až po dlouhých letech. Snad mi k tomu pomohlo i to, že už mně k němu nikdo nenutil. Ta potřeba, naučit se psát takovým způsobem, ta vznikla kdesi uvnitř mě samotného.

Z dávných dob...

Tříštíc se v jeho drobných tabulkách, jen nesměle se oknem prodírají první sluneční paprsky nového dne, a na zdech potemnělé místnosti si pohrávají s bizardními stíny, které jakoby se před nimi snažily uniknout. Hra stínů a světel vykresluje tvary, jaké člověk může vidět nejvýš v krásném snu. V křesle, jehož obrysy se v šerosvitu nastávajícího dne pomalu objevují, sedí, jakoby bez života, pan Oto. Spí. Spí a i ve spánku se v jeho tváři pokryté prošedivělým vousem, zračí spokojenost a drobný úsměv. Snad se mu zdá nějaký krásný sen. Oči má ukryté za záclonou dlouhých světlých vlasů padajících mu přes čelo, v klíně, jen tak tak, že neupadne na zem, mu leží stará loutna. Často s ní za nocí usedá v tomto křesle, aby se v blikotavém světle hořícího krbu probíral jejími strunami, a aby mu nakonec z rukou vypadla, a on se pohroužil do náruče Morfeovy. Má rád tyto prosněné noci, které ho vracejí do dávné minulosti. Často se takto navrací do časů svého mládí. Venku se již naplno rozednilo a paprsky prosincového slunce naplňujíc celou místnost, milosrdně probraly ze snění i pana Otu. Dlouze se protáhne, jen tak, tak, zachytí loutnu a opatrně ji pokládaje na stůl, přistupuje k oknu. „Jaké krásné ráno“ zabručí sám pro sebe, „krásné ráno a snad i celý den. Nikde ani mráčku…“ Opravdu. Široko daleko, kam až bylo možné dohlédnout, modrá se jen blankytná, bezmračná obloha. Paprsky odrážející se od čerstvě napadlého sněhu, umocňují sluneční svit, tak že si Oto musí zastínit oči. Den bude mrazivý, ale přesto krásný. Oto ještě jednou vyhlédne z okna, vezme krátký kožíšek a odchází.

„Johane, Johane!“ ozývá se po chvilce Otův hlas z nádvoří tvrze. „Johane!“ Vrznou dveře a v nich se objevuje drobná postava zahalená do kožichu, hlavu ukrytou pod mohutnou beranicí. „Tady jsem, pane, tady jsem. Dobré ráno“. Oto se s úsměvem na tváři otáčí za hlasem. „Dobré ráno i tobě Johane. A že je krásné. Sedlej, vyjedeme si“. Johan jen přikývne a beze slova odchází ke stájím. Než budou koně připraveni, vrací se Oto zpět do svého pokoje, připíná si dlouhý lovecký tesák a ze zdi snímá loveckou kuši. Už je ale zpět na nádvoří a téměř současně s ním vychází Johan ze stáje, vyvádějíc tři osedlané koně. Po chvilce se k nim přidává Jíra, Otův zbrojnoš, který ho stejně jako v boji, provází i při lovu. Nasedají a pomalu, jen co noha nohu mine, vyjíždějí z brány.

Hluboké lesy v okolí jsou domovem bezpočtu zvěře. I na zasněžených lukách jsou vidět stopy vysoké, tmavé skvrny na bělostném sněhu nasvědčují, že zde hledalo potravu stádo divočáků. Cestou k lesu zahlédnou i malé stádečko zubrů, rozhrabujících sníh, hledajíc pod ním zbytky chudé traviny. Přes cestu jim přebíhá několik zajíců. Oto je dobrým a zkušeným lovcem a tak netrvá dlouho a Johan s Jírou mají plné ruce práce.

„Hů, hů, hů“ to Johan, přikládaje ke rtům roh, oznamuje před bránou návrat a dožaduje se jejího otevření. V malém okénku se mihne stín, za okamžik se brána se skřípěním otevírá a oba lovci vjíždějí. Ještě než seskočí ze sedla, uděluje Oto několik rozkazů dvěma statným pacholkům stojícím u brány a ti hnedle zapřahají do saní. Než Oto s Johanem zastavili před stájí, už se rozjíždějí a vydávají k lesu, kde je čeká Jíra s úlovkem.

Slunce už se pomalu začíná sklánět k obzoru, stíny za oknem se začínají prodlužovat a Oto usedá opět do svého křesla u krbu. Praskající polena, vůně dřeva a blikotavé světlo ohně, vytváří zvláštní, uklidňující atmosféru. Oto bere do rukou loutnu, chvíli se laská s jejími strunami, za chvilku ji však zase odkládá a na jeho tváři je vidět očekávání. Dnes nebude hrát. Dnes totiž očekává vzácné hosty.

Zvenku doléhá do místnosti tlumený zvuk rohu. Oto skoro vyskočí z křesla a kulhavě, to jak se ozývá staré zranění, způsobené před mnoha lety mamlůckým šípem při obraně Akkonu, pospíchá k oknu. Spěšně ho otevírá a vyklání se, aby přehlédl nádvoří. Bránou právě projíždí několik jezdců doprovázejících sáně, tažené párem běloušů v černém, bohatě zdobeném postroji. Za nimi další skupinka jezdců, jejichž korouhve Oto důvěrně zná. Ano. Přijíždějí tolik očekávaní hosté, Otovi dávní přátelé, se kterými prošel nejednou válečnou šarvátkou. Zavírá okno a pomalu přechází ke dveřím a po nepříliš pohodlném točitém schodišti schází na nádvoří, aby své hosty, kteří se již blíží po nádvoří přivítal. Otevírá těžké železem okované dubové dveře a vstupuje na nádvoří.

„Radmíre, Nebřene! To je snad sen! I ty jsi přijel, pane Bořku?“ Objímaje se se všemi, radostně se vítá s trojicí přátel. „Nestůjme tady, honem do tepla. Jste cestou jistě celí promrzlí“. Zve všechny do domu. V tom okamžiku však ztuhne a zamrazí ho. Jen kousek opodál stojí ještě jeden host, až dosud ukrytý za mohutné postavy přátel. Nepoznává, kdo se ukrývá pod dlouhým kožešinovým pláštěm, s kapucí zahalující celý obličej. Nepoznává, jeho srdce se však rozbušilo tak prudce, že nepochybuje. Tím posledním hostem je kdosi, koho musí důvěrně znát. Nestačí se však ani zamyslet. Tajemný host přichází blíž a pomalu, velice pomalu odhrnuje kapuci, pod níž vykukují dlouhé tmavé vlasy a objevuje se, Otovi dobře známá, usměvavá tvář. „Bože“ vzdychne Oto. „Paní Terezko!“ promluví k ní sotva slyšitelným hlasem. „Paní Terezko! Čím jsem si zasloužil, že jsi mne poctila svojí návštěvou? Tolik radosti, kolik mi tvoje návštěva přináší, bych vskutku, ani ve snu nečekal“. „Oto!“ ozve se za ním Bořkův hlas. „Oto! Probuď se pojďte dovnitř, sic venku umrznete“, dodává a v jeho hlasu je znát, že ho Otovo překvapení pobavilo.

Ano. Paní Terezku, dceru pana Bořka, zná Oto velmi dobře. To ona byla tím andělem strážným, jež mu u Akkonu, za pomoci maurského mudrce život zachránil. Ona to byla, kdo u něj nejednu noc, když v horečkách, se zanícenou ránou v noze ležel, ona to byla, kdo o něj až do úplného uzdravení pečoval. Zamiloval si ji a snad ani on jí lhostejný nebyl. Na dlouhé cestě ze Svaté země, drobnými dárky často ji zahrnoval, dokonce i několik básní pro ni složil. Však až nedaleko domova, když cesty jejich rozdělit se měly, našel odvahu vyznat jí, co ho tak tíží. „Neříkej taková slova pane Oto. Ne. Nesmíš je říkat“ byla její odpověď a se slzou v oku mu v dojetí praví. „Také tě mám ráda, jsi mi blízký a bolí mne, že nemohu tě vyslyšet. Však dala jsem již slovo a nesmím ho vzít zpět. Nemohu“. Dlouho Oto vzpomínal na chvíle strávené v Terezčině blízkosti. Dnes je Oto překvapen. Léta se nepotkali a už ani nevěřil, že Terezku ještě vůbec kdy uvidí. Často sice Bořka navštěvuje, Terezka však žije daleko od rodného hradu, a tak nikdy neměl to štěstí, setkat se sní. Až dnes, po dlouhých deseti letech. Zkrásněla za ta léta co ji neviděl. A Bořek se postaral, aby měli chvilku jen a jen pro sebe, aby si mohli nerušeně popovídat. Tak rád by Oto tu chvilku využil. Tolik by toho chtěl Terezce říct, dojetím z náhlého setkání ze sebe nemohl vypravit slovo. A ani Terezka na tom nebyla líp. Ač nechtěla a nepřipouštěla si to, objevila se jí v oku i slzička dojetí. A tak tu namísto povídání sedí drže se ruce a dívaje navzájem do očí mlčí. Oba cítí, že ani ta nejkrásnější slova, by tuto chvíli neřekla víc. Už je ale čas vrátit se ke společnosti, i když by spolu rádi zůstali alespoň ještě chviličku. Není to ale možné. Pánové je vítají s chápajícími úsměvy na rtech, žádný z nich se ale, byť jen náznakem nezmíní o tom, že do půlnoci již jen nemnoho času zbývá a oni dva už zvečera, jako by se do země propadli. Přisedají k ostatním. Nebřen, cítě jakési napětí, hned na Otu naléhá, aby loutnu vzal, že už dlouho žádnou z jeho písní neslyšeli. Ota byl nakonec rád, že ho Nebřen ke hře vyzývá, aspoň tak se rozpaků se kterými si neví rady, zbaví.

Po chvíli se již ozývá bujarý zpěv, doprovázený třeskotem cínových talířů, jimiž páni o sebe do rytmu tloukli. Dlouhá noc to byla. Až před svítáním, znaveni zpěvem i dobrým vínem rozcházejí se všichni, aby se alespoň trochu prospali. Už se těší. Čekají na ně sice prostá, ale měkká, kožešinami pokrytá lůžka, která již důvěrně znají. Po chvíli se celá tvrz noří do tmy, jen u brány blikotá slabé světlo pochodně. Svítá. I dnešní den stejně mrazivý jako ten včerejší, vítá slunce čistou, bezmračnou oblohou. I on bude dozajista příjemný. Pro Otu již proto, že i dnes má ještě možnost setkat se s Terezkou a snad, na rozdíl od včerejšího večera, si dokážou popovídat. Zatím je však ještě pohroužen do hlubokého spánku, spánku, který mu přinesl příjemný sen, ve kterém se mu plní to, co večer nedokázal.

Je teplý letní den a on sedí s Terezkou na trávě před tvrzí a společně vzpomínají na vzdálené chvíle, které spolu trávili. Snad i Terezce se zdá něco pěkného. I ve spánku se mile usmívá, jako by prožívala cosi, co jí rozhodně není nemilé.

Na nádvoří již vládne čilý ruch. Štolba vyvádí koně, aby jim dal možnost proběhnout se, pár pacholků připravuje polena do krbu, aby zatopili dřív než se Ota a jeho hosté probudí. Čile je i v kuchyni. Připravuje se zvěřina, placky, i pár kuřat se otáčí na rožni, připravený je džbán vína i malý soudek medoviny, kterou má tak rád Radmír. Netrvalo dlouho a zvon ve zvonici stojící nedaleko brány odzvání poledne. Včerejší hodovníci již čilí, se pomalu schází a než bude prostřeno, hřejí se u krbu. Kuchař Ostřata se snaží seč může, a už se svými pomocníky přináší vše, co k dnešnímu obědu připravil. Stejně jako po celý večer, tak i u oběda se vzpomínalo na příhody, které spolu všichni prožili, ale i o tom, co prožil každý z nich poté, co se ze Svaté země vrátili. Oto s Terezkou využili danou jim možnost a nenápadně se vytratili, aby si konečně mohli v klidu soukromí vypovědět vše, co měli na srdci. Dnes již neměli problém spolu hovořit a bylo to povídání vskutku upřímné, i když tu a tam, i slzička dojetí se v oku ukázala. Byli ale šťastní. Po letech mohli si vypovědět všechno, co po celou dobu kdesi v nitru schovávali. Každý z nich měl už svůj nový život, ale ani jeden z nich necítí zklamání, že všechno možná dopadlo jinak, než kdysi očekával. Snad naopak. Jako přátelé byli k sobě mnohem upřímnější a bližší.

Doba už pokročila, poledne je dávno pryč a je nutno pomýšlet na návrat. Sáně už jsou připravené, i jezdci už vyvedli své koně. Všechny čeká dlouhá cesta domů. Nebřen nedal jinak, než že Bořek s Terezkou a Radmírem musí další noc strávit v bezpečí jeho hrádku a domů se vydají až následujícího rána. Pro Otu a Terezku nastává těžká chvíle loučení a oba doufají, že se snad zase uvidí u Bořka. Dlouho stál Oto před bránou, i když sáně už dávno zmizely za obzorem. Nechtělo se mu zpátky do samoty tvrze. Až zima ho přiměje k návratu. Pomalu odchází, vrací se zpět, do míst, kde ještě před chvílí seděl se všemi přáteli, usedá do křesla a smutně hledí o plamenů planoucího ohně v krbu. Dlouho ale sám nezůstává. Po chvíli za ním přichází Ostřata. Nestará se jen o kuchyň. Oto ho přijal do svých služeb poté, co ho polomrtvého našel po jedné z bitev s mamlůky a odvezl do tábora. Od té doby ho Ostřata všude doprovázel a po čase se stal i jeho důvěrníkem. Dobře ho zná a ví, že právě v takových chvílích jako je tato, potřebuje blízkost někoho, kdo mu pomůže již svojí přítomností. Ví i to, že Otův smutek nepotrvá dlouho. Každodenní starosti ho rychle vrátí zpět a opět to bude onen usměvavý Oto, jak ho všichni znají.

Výlet, tentokrát do 14. století

Pomalu jen, krokem zdánlivě snad loudavým, kráčí můj kůň úzkou stezkou. Nespěchám. Slunce dávno již za lesy na straně západní zapadlo, na krajinu tma se snesla a k branám sídelního města císaře Karla, mi víc než hodina cesty zbývá. I když stezky zemské dnes mnohem bezpečnější jsou než před lety, kdy zemím koruny české Jan, otec krále Karla blahé paměti vládnul, radno není nočním hvozdem cestovati jezdci osamělému. Navíc jsme oba, já i můj kůň unaveni dlouhou cestou, jež od rána jsme urazili, a tak nám přijde vhod návštěva městečka v údolí nevelkém před námi, ležícího.

Míjíme boží muka vlevo od nás, což neklamným znamením jest, že město nablízku již býti musí. Jen několik kroků a v tom přímo přede mnou roubená strážní věž brány objevuje se.Stráže u brány, královskou pečeť na průvodním mém listu vidouc, okamžitě mříž otevírají a mne do městečka vpouštějí. Je liduprázdné. Za setmělými okny se již asi všichni k spánku uložili. Jen jeden dům, září pochodní osvětlený je.

Snad krčma. Doufám v to. Snad nemýlím se a snad i něco krmě se mi zde dostane, a snad i noclehu se dočkám, bych odpočinouti si mohl a ráno v cestě pokračovati. Přes celé náměstí směs vůní ohně a pečeného masa se nese, což dává tušit, že pochodněmi dvorec osvětlený skutečně krčmě patří a že jediným hostem jejím zcela jistě nebudu. A pravdou to jest. Sotva do dvora vejdu, majitel krčmy a rychtáře v jedné osobě, an se dvěma hosty spolu s čeledínem na rožni z berana pečeni připravují, od ohně vstává a ke mně pospíchá.

"Vítej, pane! Jen dál pojď, pane a ke stolu s námi přisedni. Krmě dosti máme a medoviny hojnost". Těmi slovy rychtář uvítal mne a ke stolu ihned uvedl. "Zdaleka či jedeš pane?" Otázav se, ihned čeledína posílá, by koně mého do stáje odvedl a náležitě postaral se o něj. "Zdaleka" odpovídám. "Až od Karlova týna. Chtěl jsem ještě dnes ke dvoru dorazit, avšak večer dostihnul mne dříve, než jsem k cíli dorazil. A městečko vaše do cesty šťastná náhoda mi postavila, bych noc za hradbami jeho přečkati mohl". "Nocleh sice skromný, avšak čistý a pohodlný připraviti ti nechám pane a ráno spánkem a pečení posílen, na cestu do Prahy vydati se můžeš." Nabízel rychtář vše, což jsem právě potřeboval.

Poseděv chvíli s rychtářem, pojedli jsme a medoviny popili a to dozvěděl jsem se, že městečko rytíři z Dřevčic patří, kdež kamennou tvrz starobylou obývá, jejíž zdi doby knížete Břetislava pamatují a v dobách nedávných kde sídlo biskupa litomyšlského bylo. Městečko Řepora že nazývá se, to podle toho, že obyvatelům jeho povětšinou dobývání kořenů řepíku obživu přináší a tedy řeporyjci, že zovou se. I to mi řekl, že po dvakráte městečko téměř vyhořelo. Jednou ruka žháře nehodného kohouta červeného že na střechy vnesla, podruhé neopatrností zbrojnošů, jež medovině přespříliš holdovali a ohně na ohništi uhlídati nedokázali. Vždy však odznovu stavení obnovena byla.

Pečeně jsme pojedli, medoviny popili a po čase se na lože odebrali.

Ráno potom slunce za kuropění, z lože mne spolu s řinčením mečů vyhnalo.Z okna vyhlédnouce, patřím, jak zbrojnošové kteří spolu večer v krčmě medovinu popíjeli, meče na sebe tasili a do boje se dali. Chvíli boj jejich pozoroval jsem, avšak vida, že spíše než bojem, jen kratochvílí je, sešel jsem do krčmy, bych něco málo krmě pojedl a na cestu se připravil.

Připraviv se, čeledín koně mi ze stáje vyvedl a já, z rychtářem se rozloučiv, za nocleh a krmi několik denárů zaplativ, na koně nasedám a po chvíli městečko Řeporu za sebou zanechávám a ku Praze a dvoru císařskému se vydávám.

Člověk nemusí být ani panem Broučkem, ani fantastou využívajícím "stroj času" a přesto může něco podobného zažít a na vlastní kůži si ověřit, jak asi žili naši předkové na přelomu 14. a 15. století. A nemám na mysli žádnou fantazii, či virtuální svět, ale přímou, nefalšovanou realitu. Nevěříte? Zajeďte se do Řepory podívat.

Licence

Licence Creative Commons
Toto dílo podléhá licenci Creative Commons
Uveďte původ, Neužívejte komerčně, Nezpracovávejte
3.0 Česká republika License
.

Pro možnost použití zde publikovaných fotografií ke komerčním účelům, kontaktujte autora se žádostí o udělení licence

Vstupem na tyto stránky souhlasíte s využíváním cookies,
sloužícím pro autentizaci uživatelů a pro statistiku návštěvnosti.