csbghrdanlenfrdeelhugaitnoplptrorugdsrskslessvuk

Čistě osobní stránky o všem možném

Glosář

Jsou věci mezi nebem a zemí, nad kterými je dobré, se alespoň občas zamyslet. 

Jsou věci, které nám nedají spát, potože se nás dotýkají a ať chceme nebo ne, ovlivňují náš život. 

Moje zamyšlení >>>

<<>>

Dřevořezby

Literární pokusy

Občas se za dlouhých zimních večerů pusím do psaní. Výsledkem je několik povídek, i pár poetických pokusů.

Povídky >>>

Poetika >>>

 

<<>>

Fotografie

Fotografii, především fotografii krajinářské, se věnuji už od školních let. 

 

Fotografické výstavy >>>

<<>>

Kresby

 

<<>>

Předvánoční zamyšlení

Tak jako každý den otevírám poštovní schránku a probírám se horou nic neříkajících reklamních letáků, jestli mezi nimi, jen tak náhodou, není nějaký dopis, pohlednice, nebo třeba faktura. A letáky, jak jinak, nepřečtené končí na hromádce, určené do sběru. Dnes je to však, díky, v rudém kožíšku oblečenému, obtloustlému mužíkovi s bílým plnovousem, tupě na mně zírajícímu z titulní stránky jednoho reklamního katalogu, trochu jiné. Že by byly vánoce už tak blízko? Pro jistotu se dívám do kalendáře, abych se ujistil, že jsem se nestal obětí nějakého záhadného posunu v čase, a že je skutečně polovina října.
Mimo to, že se mi hlavou mihne myšlenka: "Bude-li to takto pokračovat, budou nás obchody lákat k vánočním nákupům, snad už od Nového roku", vybavuje se mi vzpomínka na jedny z minulých vánoc.

Kam až moje paměť sahá, dodržovala se u nás drobná, štědrovečerní tradice. Zatímco táta zdobil stromeček, vzala máma sestru a mně na procházku vánočně naladěnými brněnskými ulicemi, hledat Ježíška. A tato tradice u nás funguje dodnes. Ale k věci.

Je pozdní odpoledne štědrého dne. Zatímco začínám zdobit stromeček, vydává se žena s dětmi a oběma našimi kokršpaněly, "hledat" Ježíška. I když už je venku tma, mrzne a krajinu kryje bílá peřina, obloha plná hvězd k procházce přímo svádí. Všude je klid, jako by i příroda chtěla podpořit vánoční náladu. Cesta vede potemnělým lesem k nedalekému rybníku, a po hrázi až k loděnici, stojící hned za jejím koncem. Cestu osvětluje jen svit hvězd, psi radostně pobíhají kolem, lesem se rozléhají jen vrzavé kroky na zmrzlém sněhu. Ještě pár desítek metrů a všichni stojí před cílem procházky. V této pohodě si děti ani neuvědomují, že ušly přes dva kilometry. Ještě se pořádně rozhlédnout, jestli přece jenom někde nespatří Ježíška a honem se vydat na zpáteční cestu, aby nezmeškaly večeři a mohly se vrhnout ke stromečku. Na zpáteční cestu se vydávají, hnané nedočkavostí.

Ale co to? Proti nim se pohybuje nějaký stín. Děti ztuhnou. Že by přece jenom Ježíšek? Po chvíli se stín přiblížil. Ne není to Ježíšek. Je to starý pán, který patrně vyrazil, stejně jako ony, na štědrovečerní procházku. Když se míjí, pozdraví se navzájem a pán ses úsměvem ptá: "Vydali jste se hledat dědu Mráze"? A naše nejmladší, tehdy tříletá dcera, mu udiveně a poněkud dotčeně odpovídá: "Jakýho dědu Mráze? K nám chodí Ježíšek".
Vymrzlí a unavení po chvíli přicházejí domů. Rychle se převléct a honem zasednout ke slavnostní večeři. Nikdo se nemůže dočkat, až Ježíšek rozsvítí stromeček a pustí gramofon, z jehož reproduktorů se ozvou tóny koled. Kdo jiný by to všechno udělal? Všichni přece sedíme spolu u stolu, od kterého se nikdo ani nehne.

Nezdá se vám, stejně jako mně, že tady začíná být nějak "přeclausováno", stejně jako tu před lety bylo "přemrazíkováno". Nebylo by na čase, aby to oba tito mužíčci, jak děda Mráz, tak i Santa Claus, raději vzdali a vrátili se tam, kam patří, kde se na ně těší a kde jsou neodmyslitelnou a specifickou součástí vánoc? Tady doma nejsou a doufám, že ani přes snahy obchodníků ani nikdy nebudou. Máme přece svoje tradice a svoji kulturu.

Santa Claus je profánní postava amerického původu, která vznikla v polovině 19. století jako výraz svébytné americké tradice, nesvázané historií. Nemá žádnou historickou vazbu ani k vánočním svátkům, a už vůbec ne k našim národním tradicím

Zajímavý pohled do historie

Od počátků své existence na počátku 13. století, byla Osmanská říše nebezpečím nejenom svým sousedům, ale i vzdálenějším zemím, vč. evropských. Po celou dobu byla říší absolutistickou se sunitskou formou islámu, povýšeným na státní náboženství.

Po pádu Byzantské říše přišel v roce 1380 na řadu Balkán, který si Osmané na přelomu 14. a 15. století zcela podrobili. Až teď, po pádu Balkánu se Evropa vzpamatovala a její panovníci si začali uvědomovat, že se Osmanská expanze netýká jen Balkánu, ale že bude postupovat dál na západ a ohrozí celou křesťanskou Evropu. Bohužel, si toto nebezpečí uvědomili dost pozdě, což měli brzo pocítit. Konflikty mezi neustále se rozpínající Osmanskou říší a křesťanskou Evropou pokračovaly dalších téměř 300 let. Zanedlouho uplyne 335 let od konce Osmanské expanze do Evropy. Během 11. a 12. září 1683 se odehrála rozhodující bitva mezi Osmany a křesťanskou Evropou. Odhady počtů vojenských sil hovoří o 70 000 mužů na straně křesťanských a cca kolem 150 000 mužů na straně Osmanských vojsk. Bitva skončila večer 12. září, porážkou Osmanů a znamenal konec jejich rozpínavosti v Evropě.

Podrobit si Evropu vojenskou silou, se Osmanům nepodařilo. Přesto lze mezi dobou před třemi sty lety a současností spatřit jistou paralelu. Podívejme se, co se za oněch 300 let od bitvy u Vídně změnilo v Evropě a co v zemích tvořících bývalou Osmanskou říši, ovládaných dnes islámem. Zatím co se feudální Evropa stala minulostí, proběhla technická revoluce a evropské země pokročily nejen v technické vyspělosti, ale, i přes všechny problémy také v životních podmínkách Evropanů, zůstávají islámské země hluboko ve středověku. Ani ne proto, že by nedokázaly využít moderní technologie a poznatky vědy. Ani proto ne, že by trpěly nedostatkem chytrých a šikovných lidí. Jistě bychom mezi nimi našli dost těch, kteří vystudovali některou z evropských či amerických univerzit. V tom středověku zůstávají díky myšlení a lpění na zákonech vycházejících z islámského učení. Díky tomu nedosáhly technické vyspělosti a lepší životní úrovně.

A války, které za vydatné podpory mocností vedou ve jménu náboženství, je vrhají ještě hlouběji do chudoby a beznaděje. Na jednu stranu se nedivím těm, kteří z takových zemí prchají a hledají útočiště jinde. Pochopit se to jistě dá, souhlasit s tím však ne. Pokud bychom všichni souhlasili, může se snadno stát, že se evropské země dřív nebo později ostanou na podobnou úroveň, jako země, ze kterých do nich migranti přicházejí. Ani území Evropy, ani její ekonomika nejsou nafukovací a oboje má svoje hranice. A ty hranice, zejména ekonomické, se díky přílivu migrantů, většinou nezaměstnatelných a neschopných přizpůsobit se jiné kultuře a zákonům, stále zmenšují.

Východisko z této situace jistě není snadné najít. Rozhodně jím ale není nekontrolovaný a nekontrolovatelný příliv dalších a dalších migrantů a není jím ani žádné násilné řešení pomocí vojenské síly. Pokud by ale došlo k ukončení všech vojenských akcí a ke stažení všech cizích vojsk, která dnes operují na Středním a Blízkém východu, ubylo by uprchlíků, utíkajících před válkou. Pokud by se peníze vynakládané na tzv. pomoc uprchlíkům věnovali na pomoc jejich zemím, zcela jistě by ubylo i migrantů ekonomických. Pokud neuděláme nic, podaří se islamistům to, co se vojensky nepodařilo Osmanům.

Cui bono

Komu asi slouží oblbování nejenom našich studentů, ti by už mohli mít i vlastní rozum a vlastní názor, ale i našich dětí, které ještě o životě nic neví, nemají žádné zkušenosti? Když vidím záběry DVTD na kterých dvanáctileté dítě naučenými větami nesouhlasí s předsedou vlády a prezidentem republiky, je mi z toho mírně řečeno nevolno. To, co říkají, rozhodně není z jejich hlav. To není výsledek jejich vlastních úvah a jejich přesvědčení. Jsou jak cvičení papoušci, opakující jen to, co jim někdo "nalil" do hlav.

Ani studenti, a už vůbec ne dvanáctileté děti nemohou vědět nic o tom, jak to u nás před rokem 1989 vypadalo a obávám se, že v drtivé většině to z vlastní zkušenosti neví ani jejich rodiče.

Na rozdíl od nich, jsme toho zažili dost. Nejen pokusy o podobné vymývání mozků, ale i nejrůznější konspirační teorie, i diskriminaci. A velice dobře vím, o čem mluvím. Díky jednomu agilnímu předsedovi partajní organizace mi bylo zabráněno studovat, díky tomu, že pár příbuzných žilo v tehdejší Spolkové republice Německo, jsem měl problémy nejenom během vojny, ale i po návratu z ní.

Přežil jsem a něco mne to naučilo. Není radno všemu a všem hned všechno věřit. Pravdivost všeho, co je nám předkládáno, byť se to tváří jako čistá pravda, a jako taková je to také předkládáno, je dobré ověřit. A ověřit nejen z jednoho zdroje. Konec konců nic nového pod sluncem.

Už před mnoha lety napsal Mikuláš Dačický ve své Prostopravdě:

Ne hned pojednou všemu věř,
neb jse k pravdě plichtívá lež
Ne se vším na plac, o čem víš,
aniž vše zjevuj, co umíš.
Cizího nikdá nežádej,
na svém spravedlivém přestávej,
svého také nerozdávej.
S bláznem jse nevaď, nehádej...

A mám za to, že prvořadým úkolem a cílem dětí i studentů by neměla být účast na demonstracích a rádoby politické proslovy, ale především vzdělávání se. A k tomu vzdělávání patří i poznání historie země ve které žijeme. Často slyším povzdechy, že si lidé neváží země ve které žijí, že slovo vlast pro ně nic neznamená, o hrdosti na vlastní zem nemluvě. Jak by ale také mohlo něco znamenat, když o své vlastní zemi nic nevědí a nejspíš je ani nic z její historie nezajímá. Dostatečně o tom vypovídají znalosti středoškoláků, publikované ve videu  z ankety v Hradci Králové. Odpovědi na otázky, co se událo v letech 1918, 1938, 1949 nebo 1968, jsou mírně řečeno zarážející.

A tak se musím ptát. CUI BONO? - Komu to prospívá nebo slouží?

Zamyšlení nad prezidentskou volbou

Volba prezidenta se blíží a tak si dovolím trochu odbočit a nepřidat dnes žádnou vzpomínku, ani povídku, ale takové drobné zamyšlení. A uvedu ho kouskem textu známého rebela...

"Lev, znamení České země, mnohými jhy obtížené vždy od cizího plemene. Tak lva mordují a loupí, rvou jse oň jako kohouti. Braniž jse, milý lve, směle a roztrhej nepřítele!"

Mikuláš Dačický z Heslova

I když pomineme Sámovu a Velkomoravskou říši (ani jeden z těchto územích a svým způsobem i státních útvarů sice neobstál a zanikl, přesto je oba můžeme považovat za předchůdce české státnosti), existuje Český stát již 1 000 let.

Historie Českého státu se píše již tisíc let. Za zakladatele české státnosti lze považovat Boleslava I. 935–972, za jehož vlády mizí zmínky o kmenových knížatech, a celé Čechy se dostaly pod jeho přímou vládu.

Prvním českým králem byl potom v letech 1085–1092 Vratislav II., druhým pak jeho vnuk Vladislav II. v letech 1158–1172. Vladislavův královský titul byl již možná dědičný, ale jeho synové jej neudrželi. Dědičnost titulu českého krále zajistil obratnou diplomacií pro sebe a své potomky až třetí panovník s touto hodností, Přemysl Otakar I.

Německý král Filip Švábský roku 1198 uznal jeho dědičný královský titul a tímto oficiálně vzniklo České království. Později bylo roku 1204 potvrzeno císařem Otou IV, papežem Inocentem III. a také Zlatou bulou sicilskou (1212). Historie zemí Koruny České nebyla vždy procházkou růžovým sadem. Snad až příliš často se muselo České království bránit cizím nájezdům, ale vždy, i v dobách nejhorších, bylo jeho území respektováno. Dokonce i poté, co r. 1526 dosedli na český trůn Habsburkové, zůstává království České, byť pod nadvládou Rakouska (Rakousko-Uherska), stále uznávaným územním a správním celkem. Nejinak tomu bylo i po vzniku samostatné republiky, která zůstala zachována i za okupace během 2. sv. války, i když jako protektorát s velice okleštěnými pravomocemi.

Erb království českého

Během tisícileté historie českého státu se nikomu nepodařilo ho trvale ovládnout, ani politicky, ani ekonomicky, nevyšly ani pokusy o poněmčení jazyka. Tisíc let jsme tady, a jestli budeme i dál, záleží především na nás. Víc než kdy jindy, bychom si měli připomínat starou pravdu, že: „Kdo nezná svou minulost, je odsouzen ji opakovat“. Bohužel si tuto pravdu uvědomuje jen málo kdo. Jinak by nemohlo docházet k tomu, čeho jsme dnes svědky, protože… Expanze Osmanů do Evropy vedla k podpoře středoevropských zemí ze Západu, jelikož postupující a mocná Osmanská říše byla vnímána jako hrozba pro křesťanstvo v Evropě. Křížové výpravy na Nikopoli a Varnu byly pokusem zastavit osmanský postup do Střední Evropy a na Balkáně.

Na chvíli byli Osmané zaměstnáni snahou potlačit povstání Vlada III. (Draculy) na Balkáně, ale konečná porážka bouřících se vazalských států otevřela Střední Evropu Osmanské invazi (Uhry přímo sousedily s Osmanskou říší a jejími vazaly). Roku 1526 padl v bitvě u Moháče Ludvík Jagellonský a královna Marie uprchla ke svému bratrovi, rakouskému arcivévodovi, Ferdinandovi I.

Konec osmanské expanze znamenala až bitva u Vídně (11. – 12. září 1683), ukončující druhé obléhání Vídně na počátku velké turecké války, která byla jednou z klíčových událostí válek mezi Habsburky (resp. křesťanskou Evropou) a Osmanskou říší a jednu z nejvýznamnějších bitev 17. století, a která předznamenala ukončení turecké expanze do střední Evropy.

Osmanská expanze nám v dnešní době nehrozí, namísto ní se však objevuje jiné a obávám se, že mnohem větší nebezpečí. A nemám na mysli nekontrolovatelnou a nekontrolovanou migraci. Ta je sice nebezpečím, ale ne sama o sobě. V podstatě je jenom důsledkem politiky Bruselu. Důsledkem, který zcela jednoznačně vyvolává otázku: „Komu to prospívá?“ Občanům států EU rozhodně ne. Stejně, jako jim neprospívají neustále snahy některých představitelů (nebo spíš zájmových skupin) EU, omezovat práva jednotlivých států a nahrazovat je bruselským diktátem, jaký nemá v historii obdoby. To, jaká práva si Brusel, potažmo Evropská komise osobuje, si v historii nedovolil nikdo, snad s výjimkou dobyvatelů na jimi dobytých území. Nic podobného si v minulosti nedovolila ani Moskva, a že si dovolila skutečně hodně.

Licence

Licence Creative Commons
Toto dílo podléhá licenci Creative Commons
Uveďte původ, Neužívejte komerčně, Nezpracovávejte
3.0 Česká republika License
.

Pro možnost použití zde publikovaných fotografií ke komerčním účelům, kontaktujte autora se žádostí o udělení licence

Právě přítomno: 122 hostů a žádný člen

Vstupem na tyto stránky souhlasíte s využíváním cookies,
sloužícím pro autentizaci uživatelů a pro statistiku návštěvnosti.