Glosy - Cest la vie
csbghrdanlenfrdeelhugaitnoplptrorugdsrskslessvuk

Čistě osobní stránky o všem možném

Glosář

Jsou věci mezi nebem a zemí, nad kterými je dobré, se alespoň občas zamyslet. 

Jsou věci, které nám nedají spát, potože se nás dotýkají a ať chceme nebo ne, ovlivňují náš život. 

Moje zamyšlení >>>

<<>>

Dřevořezby

Literární pokusy

Občas se za dlouhých zimních večerů pusím do psaní. Výsledkem je několik povídek, i pár poetických pokusů.

Povídky >>>

Poetika >>>

 

<<>>

Fotografie

Fotografii, především fotografii krajinářské, se věnuji už od školních let. 

 

Fotografické výstavy >>>

<<>>

Kresby

 

<<>>

Cui bono

Komu asi slouží oblbování nejenom našich studentů, ti by už mohli mít i vlastní rozum a vlastní názor, ale i našich dětí, které ještě o životě nic neví, nemají žádné zkušenosti? Když vidím záběry DVTD na kterých dvanáctileté dítě naučenými větami nesouhlasí s předsedou vlády a prezidentem republiky, je mi z toho mírně řečeno nevolno. To, co říkají, rozhodně není z jejich hlav. To není výsledek jejich vlastních úvah a jejich přesvědčení. Jsou jak cvičení papoušci, opakující jen to, co jim někdo "nalil" do hlav.

Ani studenti, a už vůbec ne dvanáctileté děti nemohou vědět nic o tom, jak to u nás před rokem 1989 vypadalo a obávám se, že v drtivé většině to z vlastní zkušenosti neví ani jejich rodiče.

Na rozdíl od nich, jsme toho zažili dost. Nejen pokusy o podobné vymývání mozků, ale i nejrůznější konspirační teorie, i diskriminaci. A velice dobře vím, o čem mluvím. Díky jednomu agilnímu předsedovi partajní organizace mi bylo zabráněno studovat, díky tomu, že pár příbuzných žilo v tehdejší Spolkové republice Německo, jsem měl problémy nejenom během vojny, ale i po návratu z ní.

Přežil jsem a něco mne to naučilo. Není radno všemu a všem hned všechno věřit. Pravdivost všeho, co je nám předkládáno, byť se to tváří jako čistá pravda, a jako taková je to také předkládáno, je dobré ověřit. A ověřit nejen z jednoho zdroje. Konec konců nic nového pod sluncem.

Už před mnoha lety napsal Mikuláš Dačický ve své Prostopravdě:

Ne hned pojednou všemu věř,
neb jse k pravdě plichtívá lež
Ne se vším na plac, o čem víš,
aniž vše zjevuj, co umíš.
Cizího nikdá nežádej,
na svém spravedlivém přestávej,
svého také nerozdávej.
S bláznem jse nevaď, nehádej...

A mám za to, že prvořadým úkolem a cílem dětí i studentů by neměla být účast na demonstracích a rádoby politické proslovy, ale především vzdělávání se. A k tomu vzdělávání patří i poznání historie země ve které žijeme. Často slyším povzdechy, že si lidé neváží země ve které žijí, že slovo vlast pro ně nic neznamená, o hrdosti na vlastní zem nemluvě. Jak by ale také mohlo něco znamenat, když o své vlastní zemi nic nevědí a nejspíš je ani nic z její historie nezajímá. Dostatečně o tom vypovídají znalosti středoškoláků, publikované ve videu  z ankety v Hradci Králové. Odpovědi na otázky, co se událo v letech 1918, 1938, 1949 nebo 1968, jsou mírně řečeno zarážející.

A tak se musím ptát. CUI BONO? - Komu to prospívá nebo slouží?

Zamyšlení nad prezidentskou volbou

Volba prezidenta se blíží a tak si dovolím trochu odbočit a nepřidat dnes žádnou vzpomínku, ani povídku, ale takové drobné zamyšlení. A uvedu ho kouskem textu známého rebela...

"Lev, znamení České země, mnohými jhy obtížené vždy od cizího plemene. Tak lva mordují a loupí, rvou jse oň jako kohouti. Braniž jse, milý lve, směle a roztrhej nepřítele!"

Mikuláš Dačický z Heslova

I když pomineme Sámovu a Velkomoravskou říši (ani jeden z těchto územích a svým způsobem i státních útvarů sice neobstál a zanikl, přesto je oba můžeme považovat za předchůdce české státnosti), existuje Český stát již 1 000 let.

Historie Českého státu se píše již tisíc let. Za zakladatele české státnosti lze považovat Boleslava I. 935–972, za jehož vlády mizí zmínky o kmenových knížatech, a celé Čechy se dostaly pod jeho přímou vládu.

Prvním českým králem byl potom v letech 1085–1092 Vratislav II., druhým pak jeho vnuk Vladislav II. v letech 1158–1172. Vladislavův královský titul byl již možná dědičný, ale jeho synové jej neudrželi. Dědičnost titulu českého krále zajistil obratnou diplomacií pro sebe a své potomky až třetí panovník s touto hodností, Přemysl Otakar I.

Německý král Filip Švábský roku 1198 uznal jeho dědičný královský titul a tímto oficiálně vzniklo České království. Později bylo roku 1204 potvrzeno císařem Otou IV, papežem Inocentem III. a také Zlatou bulou sicilskou (1212). Historie zemí Koruny České nebyla vždy procházkou růžovým sadem. Snad až příliš často se muselo České království bránit cizím nájezdům, ale vždy, i v dobách nejhorších, bylo jeho území respektováno. Dokonce i poté, co r. 1526 dosedli na český trůn Habsburkové, zůstává království České, byť pod nadvládou Rakouska (Rakousko-Uherska), stále uznávaným územním a správním celkem. Nejinak tomu bylo i po vzniku samostatné republiky, která zůstala zachována i za okupace během 2. sv. války, i když jako protektorát s velice okleštěnými pravomocemi.

Erb království českého

Během tisícileté historie českého státu se nikomu nepodařilo ho trvale ovládnout, ani politicky, ani ekonomicky, nevyšly ani pokusy o poněmčení jazyka. Tisíc let jsme tady, a jestli budeme i dál, záleží především na nás. Víc než kdy jindy, bychom si měli připomínat starou pravdu, že: „Kdo nezná svou minulost, je odsouzen ji opakovat“. Bohužel si tuto pravdu uvědomuje jen málo kdo. Jinak by nemohlo docházet k tomu, čeho jsme dnes svědky, protože… Expanze Osmanů do Evropy vedla k podpoře středoevropských zemí ze Západu, jelikož postupující a mocná Osmanská říše byla vnímána jako hrozba pro křesťanstvo v Evropě. Křížové výpravy na Nikopoli a Varnu byly pokusem zastavit osmanský postup do Střední Evropy a na Balkáně.

Na chvíli byli Osmané zaměstnáni snahou potlačit povstání Vlada III. (Draculy) na Balkáně, ale konečná porážka bouřících se vazalských států otevřela Střední Evropu Osmanské invazi (Uhry přímo sousedily s Osmanskou říší a jejími vazaly). Roku 1526 padl v bitvě u Moháče Ludvík Jagellonský a královna Marie uprchla ke svému bratrovi, rakouskému arcivévodovi, Ferdinandovi I.

Konec osmanské expanze znamenala až bitva u Vídně (11. – 12. září 1683), ukončující druhé obléhání Vídně na počátku velké turecké války, která byla jednou z klíčových událostí válek mezi Habsburky (resp. křesťanskou Evropou) a Osmanskou říší a jednu z nejvýznamnějších bitev 17. století, a která předznamenala ukončení turecké expanze do střední Evropy.

Osmanská expanze nám v dnešní době nehrozí, namísto ní se však objevuje jiné a obávám se, že mnohem větší nebezpečí. A nemám na mysli nekontrolovatelnou a nekontrolovanou migraci. Ta je sice nebezpečím, ale ne sama o sobě. V podstatě je jenom důsledkem politiky Bruselu. Důsledkem, který zcela jednoznačně vyvolává otázku: „Komu to prospívá?“ Občanům států EU rozhodně ne. Stejně, jako jim neprospívají neustále snahy některých představitelů (nebo spíš zájmových skupin) EU, omezovat práva jednotlivých států a nahrazovat je bruselským diktátem, jaký nemá v historii obdoby. To, jaká práva si Brusel, potažmo Evropská komise osobuje, si v historii nedovolil nikdo, snad s výjimkou dobyvatelů na jimi dobytých území. Nic podobného si v minulosti nedovolila ani Moskva, a že si dovolila skutečně hodně.

Jen malé zamyšlení

Nehodlám komentovat průběh volební kampaně před prvním kolem prezidentských voleb, ani jednotlivé kandidáty, kteří se jí zúčastnili a dokonce ani nechci nikomu radit, jak by měl volit v kole druhém. To je na rozhodnutí každého z nás. Jen se zamýšlím nad průběhem kampaně. Předpokládal bych, že se o funkci prezidenta republiky budou ucházet osobnosti, lidé s přehledem, s vizí, s představou, co a jak by chtěli v případě zvolení dělat, jak co nejvíc prospět republice a jejím občanům. Průběh kampaně mne ale vrátil do reality. Mnohem víc mi totiž připomínala komedii, i když v kontextu dění byla víc tragikomickou fraškou. Žádné vize pro budoucnost, žádná představa o tom, co a jak by chtěl budoucí prezident dělat, jak by chtěl postupovat. Jako červená nit se celou kampaní táhlo jedno: „Nejde o to, kdo bude příštím prezidentem, jde o to, aby jím nebyl ten současný“. A to mi, vzhledem k důležitosti prezidentských voleb, připadne poněkud málo. Dokazuje to jediné.

Všichni ti, co se tak rádi ohánějí demokracií, zcela očividně vůbec nevědí, o čem to vlastně mluví a co to vlastně ta demokracie je. Mají plno řečí o tom, jakými jsou demokraty, ale její nejzákladnější myšlenku neznají nebo spíš znát nechtějí, protože se jim nehodí do krámu. Dovolím si ji tedy připomenout slova naše prvního prezidenta.

"Vy jeden, každý musíme snést mínění druhého. Demokracie znamená diskusi."

Tomáš Garrigue Masaryk

Nezlobte se na mne, ale když se podívám zpět, na průběh kampaně před prvním kolem prezidentské volby, vidím jen jedno. Špatně zahranou frašku o osmi osobách, které sice hodně namluvili, současně ale neřekli nic, co by stálo alespoň za zamyšlení. Jen a jen prázdná slova. Jediné, čemu svoje představení podřídili, byla nenávist a touha po moci. Dost možná to nebyla ani tak jejich touha, jako touha někoho v zákulisí, někoho, kdo tahá za drátky a uvádí pimprlátka do pohybu. Byl to špatný kus a navíc špatně zahraný. Osm pimprlat v něm předvádělo svoje nic neříkající monology. Ten devátý kandidát, stávající prezident, se neprojevoval. A musím říct, že tomu docela rozumím. K čemu by to bylo tam, kde chybí jakékoli argumenty a převládá jen zášť a snaha, za jakoukoli cenu ho odstavit na vedlejší kolej?

Čeká nás druhý díl, možná zajímavější, neboť v něm dojde ke konfrontaci dvou kandidátů. To mne vede k zamyšlení nad tím, co nám jeden nebo druhý může přinést. V čem jsou jejich přednosti a jejich nedostatky.

Současnému prezidentovi jeho kritici vyčítají, že je svérázný, občas použije ne právě spisovnou řeč a dokonce si dovolí použít i nějaký ten vulgarismus. Mnohem častěji a hlasitěji mu ale vyčítají snahu, orientovat naši zahraniční politiku na východ, k Rusku a Číně, namísto toho, aby ji směřoval na západ k EU. Ono ale nejde o nějakou změnu orientace. Jde o docela prostou ekonomickou prosperitu. K tomu, aby člověk pochopil potřebu získání nových trhů, nemusí být zrovna ekonom. K tomu stačí jen zdravý „selský“ rozum. Trhy v zemích EU jsou přesyceny a jen stěží mohou pojmout další a další zboží. A ochranářská politika jednotlivých států unie samozřejmě a zcela logicky brání svoje výrobce před konkurencí z východu. Tak že v tom nevidím ani náznak nějaké změny zahraniční orientace, ale jen a jen hájení našich ekonomických zájmů a prosperity našich firem. 

Možná mají někteří kritikové Miloše Zemana pravdu, že slovník, který používá, neobsahuje jen vybraná slova, a že se nechová vždycky podle dvorní etikety. Co mu ale upřít nemohou je fakt, že je srozumitelný, že nazývá věci pravými jmény, a když se mu něco nelíbí, řekne to rovnou, bez servítků. A pro mne je mnohem přijatelnější člověk, který otevřeně, i když někdy možná i trochu hrubě řekne, co si myslí, než farizej, mluvící sice vždy spisovně, hlídající se každé slovíčko, aby se náhodou nedopustil nějakého faux pas. Tomu prvnímu totiž můžu věřit, kdežto ten druhý na mne příliš důvěryhodně nepůsobí. Mnozí mu také vyčítají, že rozděluje zemi. Neuvědomují si, že pravda je někde úplně jinde. Není to on, kdo ji rozděluje. Jsou to právě oni sami, jeho kritici, kdo ji dělí podle pravidla: "Kdo není s námi, je proti nám". Jsou to oni, jeho kritici, se svými tisíckrát omílanými nesmysly, a demagogií, za kterou by se nemuseli stydět ani největší demagogové.

Když se vedle toho zamyslím nad výroky druhého kandidáta, marně přemýšlím, co se od něj dá očekávat. Pominu to, že nemá problém s přijetím 2 600 migrantů. Dost možná ho skutečně nemá. Já ho mám, protože stěhování migrantů do Evropy nic neřeší. Pro migranty to může být možná krátkodobým řešením, do doby, než se vyčerpají prostředky na štědré sociální dávky, které jsou jim poskytovány. Pro občany Evropy to přináší mnoho nemalých rizik, a nemusí jít zrovna o terorismus. Dochází ke střetu naprosto odlišných kultur, naprosto odlišného způsobu života a odlišných životních hodnot, a to ještě za situace, kdy se příchozí nechtějí nebo nedokážou přizpůsobit prostředí, do kterého přicházejí. Chápu snahu EU migrantům pomoci, nechápu ale způsob, který zvolila. Čínské přísloví říká: „Dáš-li člověku rybu, nasytíš ho na jeden den. Naučíš-li ho lovit, dáš mu obživu na celý život“. Problém se má řešit tam, kde vznikl. Namísto přijímání migrantů by tedy bylo namístě, pomoci jim odstranit důvody, které je k odchodu z vlastních zemí vedou. Je ale něco, co mi vadí ještě mnohem víc, než onen souhlas s přijetím migrantů. Jsou to slova pana Drahoše o tom, že nepřipustí referendum o případném vystoupení z EU. Nechci polemizovat o tom, co by nám vystoupení z EU přineslo nebo nepřineslo. Nemyslím si ani, že by naše vystoupení z EU bylo právě teď, na programu dne. O čem jsem ale přesvědčený, je skutečnost, že pokud o vstupu do EU rozhodli občané v referendu, jsou to také oni, kdo jediný má právo rozhodnout o tom, jestli z ní vystoupíme nebo ne. A nikdo, ani prezident, ani vláda, ani parlament, jim toto právo nemůže a nesmí odepírat. Tak že podobné prohlášení někoho, kdo se chce stát prezidentem republiky je popřením hodnot demokratického státu, za který se považujeme. Čeho bychom se od něj mohli v budoucnu ještě dočkat?

A co ještě dodat? Poněkud mne zaráží to, že se v souvislosti s jedním kandidátem nemluví o jeho voličích, ale o jeho podporovatelích. Mezi těmito dvěma pojmy vidím totiž zásadní rozdíl. Volič si vybírá svého kandidáta podle programu, který kandidát nabízí (v tomto případě mi ale ten program chybí) a pro kandidáta je přinejmenším morální povinností, snažit se tento program naplňovat. Je to tedy něco, za něco. Vy mi dáte hlas, já splním sliby, které jsem vám dal.

U podporovatele je to podobné. Něco za něco. Jen je to postavené opačně. Podporovatel slíbí a poskytne kandidátovi podporu, ať už ve formě financí, ovlivňování voličů, či jakékoli jiné a zcela logicky to nebude podpora, ze které nebude mít nějaký prospěch. Třeba v tom, že po zvolení očekává od podporovaného kandidáta, že bude jednat v souladu s jeho požadavky. Jiným slovy řečeno, takový kandidát by potom mohl být vydíratelný, což není pro výkon jakékoli funkce tím nejlepším doporučením.

Licence

Licence Creative Commons
Toto dílo podléhá licenci Creative Commons
Uveďte původ, Neužívejte komerčně, Nezpracovávejte
3.0 Česká republika License
.

Pro možnost použití zde publikovaných fotografií ke komerčním účelům, kontaktujte autora se žádostí o udělení licence

Právě přítomno: 154 hostů a žádný člen

Vstupem na tyto stránky souhlasíte s využíváním cookies,
sloužícím pro autentizaci uživatelů a pro statistiku návštěvnosti.