Facebook

 

Motto:

Nakonec jsem  si našel vlastní naprosto jednoduchý recept na kreativitu: zůstaňte sví. Nesnažte se vyniknout; nesnažte se o úspěch; nepokoušejte se dělat fotky, aby se líbily ostatním - prostě si udělejte sami radost.

Ralph Steiner

 

 

Zimní příběh

 

Tříštíc se v jeho drobných tabulkách, jen nesměle se oknem prodírají první sluneční paprsky nového dne, a na zdech potemnělé místnosti si pohrávají s bizardními stíny, které jakoby se před nimi snažily uniknout. Hra stínů a světel vykresluje tvary, jaké člověk může vidět nejvýš v krásném snu.

V křesle, jehož obrysy se v šerosvitu nastávajícího dne pomalu objevují, sedí, jakoby bez života, pan Oto. Spí. Spí a i ve spánku se v jeho tváři pokryté prošedivělým vousem, zračí spokojenost a drobný úsměv. Snad se mu zdá nějaký krásný sen. Oči má ukryté za záclonou dlouhých světlých vlasů padajících mu přes čelo, v klíně, jen tak tak, že neupadne na zem, mu leží stará loutna.  Často s ní za nocí usedá v tomto křesle, aby se v blikotavém světle hořícího krbu probíral jejími strunami, a aby mu nakonec z rukou vypadla, a on se pohroužil do náruče Morfeovy. Má rád tyto prosněné noci, které ho vracejí do dávné minulosti. Často se takto navrací do časů svého mládí.

     Venku se již naplno rozednilo a paprsky prosincového slunce naplňujíc celou místnost, milosrdně probraly ze snění i pana Otu. Dlouze se protáhne, jen tak, tak, zachytí loutnu a opatrně ji pokládaje na stůl, přistupuje k oknu. „Jaké krásné ráno“ zabručí sám pro sebe, „krásné ráno a snad i celý den. Nikde ani mráčku…“  Opravdu. Široko daleko, kam až bylo možné dohlédnout, modrá se jen blankytná, bezmračná obloha. Paprsky odrážející se od čerstvě napadlého sněhu, umocňují sluneční svit, tak že si Oto musí zastínit oči. Den bude mrazivý, ale přesto krásný.  Oto ještě jednou vyhlédne z okna, vezme krátký kožíšek a odchází. litice     „Johane, Johane!“ ozývá se po chvilce Otův hlas z nádvoří tvrze. „Johane!“ Vrznou dveře a v nich se objevuje drobná postava zahalená do kožichu, hlavu ukrytou pod mohutnou beranicí. „Tady jsem, pane, tady jsem. Dobré ráno“. Oto se s úsměvem na tváři otáčí za hlasem. „Dobré ráno i tobě Johane. A že je krásné. Sedlej, vyjedeme si“. Johan jen přikývne a beze slova odchází ke stájím. Než budou koně připraveni, vrací se Oto zpět do svého pokoje, připíná si dlouhý lovecký tesák a ze zdi snímá loveckou kuši. Už je ale zpět na nádvoří a téměř současně s ním vychází Johan ze stáje, vyvádějíc tři osedlané koně. Po chvilce se k nim přidává Jíra, Otův zbrojnoš, který ho stejně jako v boji, provází i při lovu. Nasedají a pomalu, jen co noha nohu mine, vyjíždějí z brány.

      Hluboké lesy v okolí jsou domovem bezpočtu zvěře. I na zasněžených lukách jsou vidět stopy vysoké, tmavé skvrny na bělostném sněhu nasvědčují, že zde hledalo potravu stádo divočáků. Cestou k lesu zahlédnou i malé stádečko zubrů, rozhrabujících sníh, hledajíc pod ním zbytky chudé traviny. Přes cestu jim přebíhá několik zajíců. Oto je dobrým a zkušeným lovcem a tak netrvá dlouho a Johan s Jírou mají plné ruce práce.

     „Hů, hů, hů“ to Johan, přikládaje ke rtům roh, oznamuje před bránou návrat a dožaduje se jejího otevření. V malém okénku se mihne stín, za okamžik se brána se skřípěním otevírá a oba lovci vjíždějí. Ještě než seskočí ze sedla, uděluje Oto několik rozkazů dvěma statným pacholkům stojícím u brány a ti hnedle zapřahají do saní. Než Oto s Johanem zastavili před stájí, už se rozjíždějí a vydávají k lesu, kde je čeká Jíra s úlovkem.

     Slunce už se pomalu začíná sklánět k obzoru, stíny za oknem se začínají prodlužovat a Oto usedá opět do svého křesla u krbu. Praskající polena, vůně dřeva a blikotavé světlo ohně, vytváří zvláštní, uklidňující atmosféru. Oto bere do rukou loutnu, chvíli se laská s jejími strunami, za chvilku ji však zase odkládá a na jeho tváři je vidět očekávání. Dnes nebude hrát. Dnes totiž očekává vzácné hosty.

     Zvenku doléhá do místnosti tlumený zvuk rohu. Oto skoro vyskočí z křesla a kulhavě, to jak se ozývá staré zranění, způsobené před mnoha lety mamlůckým šípem při obraně Akkonu, pospíchá k oknu.  Spěšně ho otevírá a vyklání se, aby přehlédl nádvoří. Bránou právě projíždí několik jezdců doprovázejících sáně, tažené párem běloušů v černém, bohatě zdobeném postroji. Za nimi další skupinka jezdců, jejichž korouhve Oto důvěrně zná. Ano. Přijíždějí tolik očekávaní hosté, Otovi dávní přátelé, se kterými prošel nejednou válečnou šarvátkou. Zavírá okno a pomalu přechází ke dveřím a po nepříliš pohodlném točitém schodišti schází na nádvoří, aby své hosty, kteří se již blíží po nádvoří přivítal. Otevírá těžké železem okované dubové dveře a vstupuje na nádvoří.

     „Radmíre, Nebřene! To je snad sen! I ty jsi přijel, pane Bořku?“ Objímaje se se všemi, radostně se vítá s trojicí přátel. „Nestůjme tady, honem do tepla. Jste cestou jistě celí promrzlí“. Zve všechny do domu. V tom okamžiku však ztuhne a zamrazí ho. Jen kousek opodál stojí ještě jeden host, až dosud ukrytý za mohutné postavy přátel. Nepoznává, kdo se ukrývá pod dlouhým kožešinovým pláštěm, s kapucí zahalující celý obličej. Nepoznává, jeho srdce se však rozbušilo tak prudce, že nepochybuje. Tím posledním hostem je kdosi, koho musí důvěrně znát. Nestačí se však ani zamyslet. Tajemný host přichází blíž a pomalu, velice pomalu odhrnuje kapuci, pod níž vykukují dlouhé tmavé vlasy a objevuje se, Otovi dobře známá, usměvavá tvář. „Bože“ vzdychne Oto. „Paní Terezko!“ promluví k ní sotva slyšitelným hlasem. „Paní Terezko!  Čím jsem si zasloužil, že jsi mne poctila svojí návštěvou? Tolik radosti, kolik mi tvoje návštěva přináší, bych vskutku, ani ve snu nečekal“. „Oto!“ ozve se za ním Bořkův hlas. „Oto! Probuď se a pojďte dovnitř, sic venku umrznete“, dodává a v jeho hlasu je znát, že ho Otovo překvapení pobavilo.

     Ano. Paní Terezku, dceru pana Bořka, zná Oto velmi dobře. To ona byla tím andělem strážným, jež mu u Akkonu, za pomoci maurského mudrce život zachránil. Ona to byla, kdo u něj nejednu noc, když v horečkách, se zanícenou ránou v noze ležel, ona to byla, kdo o něj až do úplného uzdravení pečoval. Zamiloval si ji a snad ani on jí lhostejný nebyl. Na dlouhé cestě ze Svaté země, drobnými dárky často ji zahrnoval, dokonce i několik básní pro ni složil. Však až nedaleko domova, když cesty jejich rozdělit se měly, našel odvahu vyznat jí, co ho tak tíží.  „Neříkej taková slova pane Oto. Ne. Nesmíš je říkat“ byla její odpověď a se slzou v oku mu v dojetí praví.  „Také tě mám ráda, jsi mi blízký a bolí mne, že nemohu tě vyslyšet. Však dala jsem již slovo a nesmím ho vzít zpět. Nemohu“.  Dlouho Oto vzpomínal na chvíle strávené v Terezčině blízkosti.

     Dnes je Oto překvapen. Léta se nepotkali a už ani nevěřil, že Terezku ještě vůbec kdy uvidí. Často sice Bořka navštěvuje, Terezka však žije daleko od rodného hradu, a tak nikdy neměl to štěstí, setkat se sní. Až dnes, po dlouhých deseti letech. Zkrásněla za ta léta co ji neviděl. A Bořek se postaral, aby měli chvilku jen a jen pro sebe, aby si mohli nerušeně popovídat. Tak rád by Oto tu chvilku využil. Tolik by toho chtěl Terezce říct, dojetím z náhlého setkání ze sebe nemohl vypravit slovo. A ani Terezka na tom nebyla líp. Ač nechtěla a nepřipouštěla si to, objevila se jí v oku i slzička dojetí. A tak tu namísto povídání sedí drže se ruce a dívaje navzájem do očí mlčí. Oba cítí, že ani ta nejkrásnější slova, by tuto chvíli neřekla víc. Už je ale čas vrátit se ke společnosti, i když by spolu rádi zůstali alespoň ještě chviličku. Není to ale možné.

     Pánové je vítají s chápajícími úsměvy na rtech, žádný z nich se ale, byť jen náznakem nezmíní o tom, že do půlnoci již jen nemnoho času zbývá a oni dva už zvečera, jako by se do země propadli. Přisedají k ostatním. Nebřen, cítě jakési napětí, hned na Otu naléhá, aby loutnu vzal, že už dlouho žádnou z jeho písní neslyšeli. Oto byl nakonec rád, že ho Nebřen ke hře vyzývá, aspoň tak se rozpaků se kterými si neví rady, zbaví. Po chvíli se již ozývá bujarý zpěv, doprovázený třeskotem cínových talířů, jimiž páni o sebe do rytmu tloukli.

     Dlouhá noc to byla. Až před svítáním, znaveni zpěvem i dobrým vínem rozcházejí se všichni, aby se alespoň trochu prospali. Už se těší. Čekají na ně sice prostá, ale měkká, kožešinami pokrytá lůžka, která již důvěrně znají. Po chvíli se celá tvrz noří do tmy, jen u brány blikotá slabé světlo pochodně.

     Svítá. I dnešní den stejně mrazivý jako ten včerejší, vítá slunce čistou, bezmračnou oblohou. I on bude dozajista příjemný. Pro Otu již proto, že i dnes má ještě možnost setkat se s Terezkou a snad, na rozdíl od včerejšího večera, si dokážou popovídat. Zatím je však ještě pohroužen do hlubokého spánku, spánku, který mu přinesl příjemný sen, ve kterém se mu plní to, co večer nedokázal. Je teplý letní den a on sedí s Terezkou na trávě před tvrzí a společně vzpomínají na vzdálené chvíle, které spolu trávili. Snad i Terezce se zdá něco pěkného. I ve spánku se mile usmívá, jako by prožívala cosi, co jí rozhodně není nemilé.  
     Na nádvoří již vládne čilý ruch. Štolba vyvádí koně, aby jim dal možnost proběhnout se, pár pacholků připravuje polena do krbu, aby zatopili dřív než se Oto a jeho hosté probudí. Čile je i v kuchyni. Připravuje se zvěřina, placky, i pár kuřat se otáčí na rožni, připravený je džbán vína i malý soudek medoviny, kterou má tak rád Radmír.

     Netrvalo dlouho a zvon ve zvonici stojící nedaleko brány odzvání poledne. Včerejší hodovníci již čilí, se pomalu schází a než bude prostřeno, hřejí se u krbu. Kuchař Ostřata se snaží seč může, a už se svými pomocníky přináší vše, co k dnešnímu obědu připravil. Stejně jako po celý večer, tak i u oběda se vzpomínalo na příhody, které spolu všichni prožili, ale i o tom, co prožil každý z nich poté, co se ze Svaté země vrátili. Oto s Terezkou využili danou jim možnost a nenápadně se vytratili, aby si konečně mohli v klidu soukromí vypovědět vše, co měli na srdci. Dnes již neměli problém spolu hovořit a bylo to povídání vskutku upřímné, i když tu a tam, i slzička dojetí se v oku ukázala. Byli ale šťastní. Po letech mohli si vypovědět všechno, co po celou dobu kdesi v nitru schovávali. Každý z nich měl už svůj nový život, ale ani jeden z nich necítí zklamání, že všechno možná dopadlo jinak, než kdysi očekával. Snad naopak. Jako přátelé byli k sobě mnohem upřímnější a bližší.