Facebook

 

Motto:

Nakonec jsem  si našel vlastní naprosto jednoduchý recept na kreativitu: zůstaňte sví. Nesnažte se vyniknout; nesnažte se o úspěch; nepokoušejte se dělat fotky, aby se líbily ostatním - prostě si udělejte sami radost.

Ralph Steiner

 

 

Výlet, tentokrát do XIV. století a bez pana Broučka

Pomalu jen, krokem zdánlivě snad loudavým, kráčí můj kůň úzkou stezkou. Nespěchám. Slunce dávno již za lesy na straně západní zapadlo, na krajinu tma se snesla a k branám sídelního města císaře Karla, mi víc než hodina cesty zbývá. I když stezky zemské dnes mnohem bezpečnější jsou než před lety, kdy zemím koruny české Jan, otec krále Karla blahé paměti vládnul, radno není nočním hvozdem cestovati jezdci osamělému. Navíc jsme oba, já i můj kůň unaveni dlouhou cestou, jež od rána jsme urazili, a tak nám přijde vhod návštěva městečka v údolí nevelkém před námi, ležícího. Míjíme boží muka vlevo od nás, což neklamným znamením jest, že město nablízku již býti musí. Jen několik kroků a v tom přímo přede mnou roubená strážní věž brány objevuje se.

jizni vstupni brana

Stráže u brány, královskou pečeť na průvodním mém listu vidouc, okamžitě mříž otevírají a mne do městečka vpouštějí. Je liduprázdné. Za setmělými okny se již asi všichni k spánku uložili. Jen jeden dům, září pochodní osvětlený je.

Snad krčma. Doufám v to. Snad nemýlím se a snad i něco krmě se mi zde dostane, a snad i noclehu se dočkám, bych odpočinouti si mohl a ráno v cestě pokračovati. Přes celé náměstí směs vůní ohně a pečeného masa se nese, což dává tušit, že pochodněmi dvorec osvětlený skutečně krčmě patří a že jediným hostem jejím zcela jistě nebudu.

A pravdou to jest. Sotva do dvora vejdu, majitel krčmy a rychtáře v jedné osobě, an se dvěma hosty spolu s čeledínem na rožni z berana pečeni připravují, od ohně vstává a ke mně pospíchá.

 "Vítej, pane! Jen dál pojď, pane a ke stolu s námi přisedni. Krmě dosti máme a medoviny hojnost". Těmi slovy rychtář uvítal mne a ke stolu ihned uvedl. "Zdaleka či jedeš pane?" Otázav se, ihned čeledína posílá, by koně mého do stáje odvedl a náležitě postaral se o něj. "Zdaleka" odpovídám. "Až od Karlova týna. Chtěl jsem ještě dnes ke dvoru dorazit, avšak večer dostihnul mne dříve, než jsem k cíli dorazil. Aa městečko vaše do cesty šťastná náhoda mi postavila, bych noc za hradbami jeho přečkati mohl". "Nocleh sice skromný, avšak čistý a pohodlný připraviti ti nechám pane a ráno spánkem a pečení posílen, na cestu do Prahy vydati se můžeš." Nabízel rychtář vše, což jsem právě potřeboval

vychod branaPoseděv chvíli s rychtářem, pojedli jsme a medoviny popili a to dozvěděl jsem se, že městečko rytíři z Dřevčic patří, kdež kamennou tvrz starobylou obývá, jejíž zdi doby knížete Břetislava pamatují a v dobách nedávných kde sídlo biskupa litomyšlského bylo. Městečko Řepora že nazývá se, to podle toho, že obyvatelům jeho povětšinou dobývání kořenů řepíku obživu přináší a tedy řeporyjci, že zovou se. I to mi řekl, že po dvakráte městečko téměř vyhořelo. Jednou ruka žháře nehodného kohouta červeného že na střechy vnesla, podruhé neopatrností zbrojnošů, jež medovině přespříliš holdovali a ohně na ohništi uhlídati nedokázali. Vždy však odznovu stavení obnovena byla. 

Pečeně jsme pojedli, medoviny popili a po čase se na lože odebrali. Ráno potom slunce za kuropění, z lože mne spolu s řinčením mečů vyhnalo. 

Z okna vyhlédnouce, patřím, jak zbrojnošové kteří spolu večer v krčmě medovinu popíjeli, meče na sebe tasili a do boje se dali. Chvíli boj jejich pozoroval jsem, avšak vida, že spíše než bojem, jen kratochvílí je, sešel jsem do krčmy, bych něco málo krmě pojedl a na cestu se připravil. 

Připraviv se, čeledín koně mi ze stáje vyvedl a já, z rychtářem se rozloučiv, za nocleh a krmi několik denárů zaplativ, na koně nasedám a po chvíli městečko Řeporu za sebou zanechávám a ku Praze a dvoru císařskému se vydávám. 

Člověk nemusí být ani panem Broučkem, ani fantastou využívajícím "stroj času" a přesto může něco podobného zažít a na vlastní kůži si ověřit, jak asi žili naši předkové na přelomu 14. a 15. století. A nemám na mysli žádnou fantazii, či virtuální svět, ale přímou, nefalšovanou realitu. Nevěříte? Fotografie jsou snad dostatečným svědectvím. Pokud někoho ani fotografie nepřesvědčí o reálné existenci středověku ve 21. století, ať se zajede do Řepory podívat.