Facebook

 

Motto:

Nakonec jsem  si našel vlastní naprosto jednoduchý recept na kreativitu: zůstaňte sví. Nesnažte se vyniknout; nesnažte se o úspěch; nepokoušejte se dělat fotky, aby se líbily ostatním - prostě si udělejte sami radost.

Ralph Steiner

 

 

Starý příběh

 

Gustaf Otto Stenbock stor"Pánové, už musím jít. Rád bych ještě poseděl, ale povinnosti volají". S těmito slovy položil mladý muž, podle šatu bohatý měšťan nebo šlechtic, svůj korbel a pomalu se zvedal od stolu. "Známe ty tvoje povinnosti pane Johanesi. Která pak z měšťanek je tou šťastnou"? směje se jeden ze spolustolovníků a druhý mu sekunduje: "Agáta nebo snad Maryška"? "Ani jedna" přidává se další. "To bude určitě Josefína". A všech pět členů společnosti, se kterou mladý pan Johanes tráví studené podzimní odpoledne v hostinci nedaleko "Zelného rynku" se smíchy chytá za břicha. Pan Johanes se jen trochu pousměje, na rozloučenou se trochu ukloní a s kloboukem v ruce míří ke dveřím.

Jen se za ním dveře zavřely, rozpoutala se u stolu bouřlivá debata. "Ví někdo z vás co se to s ním děje"? Ptá se ostatních postarší muž, s nepříliš starou jizvou ve tváři. "Od té šarvátky pod Novou Horou, je jako vyměněný". "Aby ne pane hejtmane" odpovídá mu mladík, nejspíš bývalý voják. "V tom selském voze, který jsme potom doprovázeli až k Měnínské bráně jela nějaká pěkná panenka. A Johanes na ní mohl oči nechat". "Pravda" přidává se další. "Už tomu budou tři měsíce, co se každý večer vytrácí a nikomu nechce říct proč, ani kam. V tom nemůže být nic jiného než nějaká sukně ".

Zatímco se pětice přátel baví v hostinci, popíjíc dobré moravské víno, pan Johanes, mladý švédský hrabě který ukončil vojenskou kariéru ve vojsku polního maršála Torstensona ještě dřív než vlastně začala, pomalu procházel uličkami Brna. Zastavuje před nevelkým měšťanským domem nedaleko kostela sv. Jakuba a chvíli jako by se přemýšlel. Kolikrát už takhle rozmýšlel nad svým budoucím osudem... Poté vezme za klepadlo, několikrát jím udeří do dveří a po chvíli mizí ve tmě za nimi. Nevíme co se za těmito dveřmi odehrálo a ani to není důležité. Víme však, a to důležité je, že zde žila ona pěkná panenka, o níž hovořili Johanesovi přátelé. Jmenovala se Kateřina a žila zde se svojí matkou, vdovou po mečíři, který se stal obětí švédského obléhání města v roce 1645.

Víme také, že o měsíc později, 1. prosince 1646 se všichni přátelé opět setkávají. Tentokrát i s pannou Kateřinou a její matkou. A nesetkávají se v hostinci, ale v katedrále sv. Petra, kde se z Kateřiny a Johanese stávají manželé. Nečekejme ale žádnou velkolepou svatbu. Obřad je skromný, stejně jako hostina a jako celý další život Kateřiny a Johanese. Ten nerovným sňatkem ztrácí nejen šlechtický titul a majetek, ale ztrácí i právo na rodové jméno. Získává však mnohem víc. S Kateřinou potom žijí, snad i spokojeně, dlouhých čtyřicet osm let. Vychovali šest dětí a jejich potomci žijí stále mezi námi. Stejně, jako ve Švédsku žijí jejich vzdálení příbuzní.