Facebook

 

Motto:

Nakonec jsem  si našel vlastní naprosto jednoduchý recept na kreativitu: zůstaňte sví. Nesnažte se vyniknout; nesnažte se o úspěch; nepokoušejte se dělat fotky, aby se líbily ostatním - prostě si udělejte sami radost.

Ralph Steiner

 

 

O Mramorovém hradu

 

Nejedna pověst, báje či legenda, se do dnešních dnů dochovala ve více verzích, někdy jen málo, jindy značně se lišících. Snad proto, že se šířívaly a udržovaly především ústním podáním. Nejinak je to i s pověstí o vzniku "Mramorového hradu" Pernštejna. Protože se mi tato pověst moc líbí, převyprávěl jsem ji pro všechny, kteří ji třeba neznají. 

 Bylo to v dobách dávno minulých, kdy jste v hlubokých lesích mohli narazit na medvědy, vlky a jiná zvířata, kterých zde bezpočet žilo. Lidských příbytků jen málo a chudých políček poskytujících skromnou úrodu, ještě méně. A právě v těchto dobách se v lesích kolem dnešní Nedvědice objevil starý zuřivý zubr a jal se chudá políčka vesničanů plenit a úrodu na nich ničit. A nikdo si s ním poradit neuměl, a jeho řádění přítrž učinit. V nedalekém lese tou dobu žil statný uhlíř Věňava. Nejednou i on se vydal na zubra, ale nepochodil. Až jednou. Když už zubrovi nestačilo ničit políčka kolem vsí a vydal se až k Věňavově chalupě. Když se jeho výlety opakovaly, tu uhlíř z mladých větviček houžev upletl a na zubra ve skrytu čekal. Když pak zubr je u jeho chalupy objevil, Věňava z úkrytu vyskočil a houžví nozdry jeho proklál a konce její svázal. A poté zubra do Brna na Špilberk, jako beránka odvedl. Jak dědinami procházel, vesničané mu děkovali, že je zubra zbavil a tím úrodu jejich ochránil. I na nádvoří Špilberku, kam zubra přivedl, množství lidu se seběhlo a nakonec i sám pan markrabě moravský dolů na nádvoří sešel, aby na příčinu shluku toho se na vlastní oči podíval. O řádění zubra v lesích nedvědických dobře spraven byl a proto až k Věňavovi přistoupil, by mu za jeho čin poděkoval. V tu chvíli uhlíř jednomu ze strážců meč z rukou vzal, jedinou ranou zubrovi hlavu uťal a k nohám markraběte položil.

"Jakou odměnu žádáš za svůj čin"? Zeptal se markrabě Věňavy "Vyslov ho. Ať je jakékoli, bude splněno"? "Pane můj, stačí mi, když v lesích kolem Nevědice milíře budu moci i nadále svobodně stavět a uhlí v nich pálit" odvětil Věňava. Markrabě se zamyslel a posléze praví. "Skromnost tvá a udatnost, se kterou jsi kraj od zubra tohoto ochránil, hodny jsou rytíře. Poklekni tedy". A uhlíře Věňavu do stavu rytířského za jeho čin povýšil. "A od těchto dnů až na věky, celý kraj, kam až oko z nejvyššího kopce v okolí vsi nedvědické dohlédne, v léno tobě dávám. A hlava zubra s houžví v nozdry vetknutou, ať na věky na tvém štítu všem udatnost tvoji připomíná".

 pernstejn large

Poté Věňava zpátky do svých lesů se vrátil a po čase nějakém rozhodl se, a na kopci nad vsí srub si zbudoval, jako základ budoucího hradu. Stavba hradu však se nedařila. Řemeslníků málo v okolí bylo a i doprava potřebného kamene z nedalekého lomu snadná nebyla. Až jednou se u staveniště chudý poutník objevil a o přístřeší žádal. Tu Věňava nakrmit ho poručil a místo pro nocleh mu ve svém srubu vykázal. Tu poutník svoji hůl do ruky vzal a vedle hradby budoucí do země zarazil řka: "Tato hůl, do roka se zazelená, listy obroste a větvemi. A strom mohutný z ní vyroste. Stavbu hradu zdárně dokončíš, a dokud strom ten zachován bude, stejně tak i hrad tvůj státi bude a všem nepřátelům, i bouřím odolá".

Druhý den se poutník rozloučil a odešel. Tak jako znenadání se objevil, stejně tak v neznámu zmizel. A stavba hradu od té chvíle dařit se začala. A do roka skutečně hůl poutníkova zazelenala se a listy obrostla. A stavba hradu dokončena.

Z hole poutníkovy skutečně strom vyrostl a do dnešních dnů stále vedle hradu stojí. A hrad, všechny zlé časy zdárně přečkal, i veškerá obléhání nepřátel. Jen jednou, když velká bouře do onoho stromu bleskem udeřila a větev jednu jeho k zemi srazila, na hradě jeden arkýř se stejně jako ta větev k zemi zřítil.

Dost možná jste se setkali se stejnou verzí této pověsti, dost možná, že i s trochu jinou. Tuto však jsem slýchával od rodičů, se kterými jsem na Pernštejn, mimochodem snad nejkrásnější a nejzachovalejší hrad který jsem kdy viděl, jezdíval. A Pernštejn i lesy kolem Nedvědice byly velice často cílem našich výletů, na které stále vzpomínám.