Facebook

 

Motto:

Nakonec jsem  si našel vlastní naprosto jednoduchý recept na kreativitu: zůstaňte sví. Nesnažte se vyniknout; nesnažte se o úspěch; nepokoušejte se dělat fotky, aby se líbily ostatním - prostě si udělejte sami radost.

Ralph Steiner

 

 

Noční setkání

 

Vzpomínky vracející nás kamsi do minulosti. Některé z nich jsou jenom mlhavou připomínkou, jiné natolik živé, jako bychom to, co nám přinášejí, prožili včera. Ta, která se mi dnes vybavila, patří do té druhé skupiny. Skutečně. Jak by se to všechno odehrálo snad jen před týdnem.

Je půl desáté večer a právě vyrážím z práce. Rychle domů, vzít připravené "tele" a kytaru. Musím sebou hodit, aby kamarádi dlouho nečekali. Čeká nás osmnáctikilometrová cesta na osadu. Nic zvláštního. Tuhle trasu jsme prošli už bezpočtukrát, avšak ve dne. A dnes vyrážíme na noc a určitě to bude zajímavější. Prvních pár kilometrů procházíme nočním městem, což není ani zajímavé, ani příjemné. Jen co se dostaneme za město, půjde se nám po měkkých lesních cestách mnohem pohodlněji. Ještě projít kolem žďárského zámku a jsme z města venku.

Za městem pokračujeme po staré obchodní stezce, kterou kdysi dávno, snad už v dobách, kdy kolem byly jenom hluboké lesy, mnohem dřív, než byl na místě dnešního zámku založen cisterciácký klášter, přecházely obchodní karavany z Moravy do Čech. Prastará stezka vedla údajně odtud z Vysočiny až do Polabí, a spojovala ji tak se sídlem Slavníkovců, jednoho z v té době nejmocnějších českých rodů, do Libice. Je-li existence Žďársko - Libické stezky historicky bez pochyb prokázaná a souhlasila-li její trasa přesně s tou, o které se hovoří v legendách nevím. A v tuto chvíli to ani není důležité. Ať již to byla tato stezka, či nějaká jiná, jedno je jisté. Její stopy jsou zde stále patrné a v noci nám usnadní orientaci. A samozřejmě nejenom to. Existence stezky, jakkoli ji nemůžeme prokázat, je dobrým tématem pro strašidelné historky, které si vyprávíme, aby nám cesta lépe ubíhala. Strašidelnost historek umocňuje i noční les, i svit měsíce, občas se objevujícího mezi mraky nad korunami mohutných smrků. Občas se ozve hlas sovy, kterému z dálky, jako by sekundoval další z nočních obyvatel lesů, puštík. Cesta je příjemná a díky historkám ubíhá, zdá se i rychle.

"Co to bylo"? Vyjekne pojednou Prcek. "Něco tady lítá". "A zase". Koukáme nad sebe, ale nic nevidíme. Až když se zase objevuje měsíc, si všimneme, že nám nad hlavami skutečně cosi létá. Malé černé stíny. Netopýři. A co jich je. Aniž by to tušili, poskytují nám nové téma k dalším historkám, tentokrát upířím.

Cesta se pojednou dělí ve dví, a i když se po pár kilometrech obě zase spojí, vydáváme se tou, která se noří do lesního porostu. Ta druhá, sice přímější a mnohem lépe udržovaná, vede totiž kolem chatové osady, které se raději vyhneme. Lesní cesta je mnohem lákavější, i když mraky zakryjí měsíc a vy nevidíte ani konec vlastní ruky. Kuňkání žabího pěveckého sboru ozývající se před námi, dává tušit blízkost rybníka. Je jen několik set metrů, snad kilometr před námi. Blížíme se k němu. Jen kousíček od břehu se vracíme zpět na cestu, kterou jsme opustili a přecházíme rozmoklou louku.
Tady začíná nejhorší úsek. Je sice jenom necelé dva kilometry dlouhý, ale velice náročný ve dne, natož v noci. Cesta procházející okrajem rašeliniště a oddělující jej od lesa rostoucího podél rybníka, je zpevněná pouze "stropnicemi", slabými kládami položenými napříč, které se při každém kroku pohupují a uhýbají pod nohama. Ani krajina zde nevypadá nikterak vábně. Vlevo rašeliniště, poseté malými ostrůvky pokřivených nízkých borovic a vysokým suchopýrem, vpravo řídký smrkový les prorostlý křovinami, za nímž v dáli problikává hladina rybníka. A šlápnutí mimo cestu, znamená zapadnout, v lepším případě po kolena, do nevábně vonící mazlavé hmoty. Sejít dál od cesty, to by mohlo dopadnout špatně. Mocnost rašelinové vrstvy zde dosahuje až patnácti metrů a pamětníci tvrdí, že zde na konci války zmizel rumunský trén i s vozy a koňmi.

Už je po půlnoci. Vzpomínáme, která strana cesty je schůdnější, a po chvíli zase vyrážíme. Ušli jsme snad jen pár desítek metrů, když vše kolem nás ztichne. Není slyšet ani žabí koncert, odmlčely se i sovy a puštíci. A zmlkli jsme i my. Najednou nikomu z nás není do řeči, jen sledujeme cestu a v duchu děkujeme mrakům za to, že odkrývají měsíc a měsíci za jeho svit, ve kterém je cesta přece jenom trochu schůdnější. V tichu které se rozprostřelo kolem, je slyšet snad jen čvachtání vody pod kývajícími se stropnicemi a poněkud tísnivou atmosféru dokreslují sem tam nad rašeliništěm se objevující "bludičky" a světélkují pařezy.

"Slyšíte to taky"? Ozývá se šeptem "Prcek". "Co blbneš? Koukej na cestu a nevymejšlej blbiny", odpovídá mu, jak jinak než také šeptem, "Balvan". Ale všichni zpozorníme, jestli přece jenom nějaký zvuk nezaslechneme. Neslyšíme ale nic a jdeme dál. "Poslouchejte. Zase se to ozvalo", šeptá Prcek po chvíli. A skutečně. Teď už to slyšíme všichni. Kdesi za námi se ozývají podobné zvuky, jako ty, co pod našima nohama vyvolávají pohupující se klády. "Balvan" se zastavuje, a v pozici starého indiána na válečné stezce naslouchá, co že se to za námi ozývá. Při pohledu na něj je nám do smíchu, ale kupodivu, nikdo se nesměje. "Za námi někdo jde. Určitě jo". Sděluje nám "Balvan" vážným hlasem výsledek svého pozorování. "Tak ho nech, ať si jde. Kašlem na něj. Kdo by se v tady v noci potloukal. Jedině stejnej blázen jako my nebo hajnej". Odpovídá mu další z kamarádů a pokračujeme dál, jako by se nic nedělo. Přece nás nějaký noční tulák nevystraší. Už jsme jen kousek od konce rašeliniště a za pár minut vyjdeme z lesa. Dál už cesta pokračuje přes louky, otevřenou krajinou.

Zvuky za námi se ale blíží a jsou stále zřetelnější. Ne. Tohle nejsou kroky jednoho člověka. Za námi by musela pochodovat přinejmenším četa vojáků. A k čvachtání pohybujících se klád, se přidává další zvuk. "Prcek" se zaposlouchal a vesele, i když pořád šeptem povídá: "Klucí, ti za náma už toho asi mají dost, funí, jak když jde prase z bukvic". V tom okamžiku nám všem dochází. Divočáci. Kolikrát jsme tady narazili na jejich stopy. A hajný přece taky povídal, že jich tady je jak máku. Potkat se s nimi tady a uprostřed noci, to by určitě nebylo nic příjemného. Opatrně našlapujeme, aby pod našima nohama nepraskla ani jedna větvička a co nejrychleji se snažíme dostat k několika mohutným smrkům, které víc tušíme, než vidíme, vpravo od cesty. Jejich větve sahající až k zemi nám poskytnou úkryt a v nejhorším případě nám umožní vylézt do koruny. Už jsme tady. Smrky rostou jen několik metrů od cesty. Utěšujeme se, že se sice slabým, ale přece jenom vánkem v zádech, nás snad neucítí a ve skrytu větví ani neuvidí.

Funění sílí a čvachtání stropnic pomalu přechází v dusot. A sotva se stačíme ukrýt, objevuje se na měsícem osvětlené cestě rozvětvená rodinka divočáků, se dvěma mohutnými kusy vpředu. Za nimi několik menších a celý průvod uzavíral zase jeden pěkně narostlý kousek. Ani jsme nedutali. Divočáci ale měli zjevně jiné starosti, než aby si všímali nějakých trampíků, klidně přešli kolem a zmizeli na louce za záhybem cesty. Ale ani potom co zmizeli, neměli jsme odvahu pokračovat dál. A tak jsme pro jistotu vylezli na stromy, jakž takž pohodlně se usadili na větvích a čekali na svítání, které pořád nepřicházelo a nepřicházelo. Byla to snad nejdelší noc a nejdelší cesta na osadu, kterou pamatuji.

Když jsem stejnou cestou procházel jen o několik let později, bylo mi dost smutno. Cesta, kterou nebylo možné přejít "suchou nohou", byla díky melioracím provedeným koncem 60. a začátkem 70. let, s cílem zpřístupnit okolní lesy těžké lesnické technice, úplně vysušená. A kdo ví, jaký bude další osud samotného rašeliniště, pokud bude touha po zisku (i když v tomto případě velice sporného zisku), stále převládat na zdravým rozumem.