Facebook

 

Motto:

Nakonec jsem  si našel vlastní naprosto jednoduchý recept na kreativitu: zůstaňte sví. Nesnažte se vyniknout; nesnažte se o úspěch; nepokoušejte se dělat fotky, aby se líbily ostatním - prostě si udělejte sami radost.

Ralph Steiner

 

 

Cosi, mezi nebem a zemí

 

Od doby kdy se odehrál tento příběh, uplynulo již mnoho vody. Přesto na něj občas vzpomenu a vždy ve mně vzbudí takový divný, neidentifikovatelný pocit.

 

Udál se před mnoha lety na řece Jihlavě. Tenkrát jsme se, ještě jako velice mladí vodáci, zúčastnili svého prvního turistického závodu na divoké vodě. Po dojetí do cíle a ukončení závodu jsme museli pokračovat ještě zhruba dalších 20 kilometrů od Mohelna k nejbližšímu nádraží v Ivančicích. A na této cestě to všechno začalo. Díky úhlednému otvoru, který se nám podařilo v průběhu závodu vyrobit ve dně naší kanoe, jsme museli čas od času někde přistát a vylít vodu, což byl ovšem mezi skalnatým břehy úzkého kaňonu poměrně těžko řešitelný úkol. A tady začalo dít něco, co si dodnes neumím vysvětlit. Jak jsem řekl, byli jsme zde poprvé. Ani já ani můj kormidelník Luboš, řečený Hugo, jsme řeku a její okolí neznali ani z mapy. Voda v lodi neustále stoupala a jen stěží se nám dařilo naše plavidlo ovládat. A najednou jsem měl pocit, jako bych zde již někdy byl, jako bych řeku i její kaňon důvěrně znal. "Ještě kousek. Za tou zátočinou před námi budeme moct přistát". Zavolal jsem na Huga. "Na levém břehu". Ten se mi ale vysmál. "Kde jsi na to přišel? Vidíš za roh"? Vplouváme do zátočiny a ejhle. Skály na levém břehu se začínají od koryta řeky vzdalovat. A za zátočinou se skutečně zelená kousek louky. Sice jen úzký proužek, ale dostatečný na to, abychom mohli přistát a vylít vodu. A stejný scénář se opakuje ještě mnohokrát. Při jedné takové zastávce jsem si byl naprosto jistý, že někde na pravém břehu musí stát nějaký hrad. Vidět však nebylo nic. Nic, co by byť jen vzdáleně připomínalo nějakou stavbu. Kam oko dohlédlo, jen skály a nad nimi koruny stromů.

K Ivančicím jsme dopluli až se soumrakem. Koryto řeky neomezované skalami se rozšířilo a divoký proud se zklidnil. Byli jsme rádi, že se blíží konec cesty, že se budeme moci převléknout do suchého, sednout do vlaku a usnout. Vodu jsme zatím vylévat nemuseli, tak jsme se opřeli do pádel, abychom konec cesty aspoň trochu urychlili. Pluli jsme klidným proudem středem řeky. Pojednou, stejně jako již několikrát před tím, mne přepadl nějaký divný pocit. Tentokrát to bylo ale trochu jiné. Netušil jsem co je před námi tak jako v kaňonu. Jen jako by mne něco táhlo blíž ke břehu. Nad řekou se již snášela tma, a vidět bylo jen na několik desítek metrů. Zavolal jsem na Huga, že bychom se měli držet víc u břehu. Asi se mu to moc nelíbilo, protože něco zamručel, ale nakonec souhlasil. Přiblížili jsme se na pár metrů ke břehu a po chvíli se před námi objevila světla ivančických domů. Mírná zátočina a jsme tam. Někde před námi se ozývalo hučení. "To se určitě nese hluk z nádraží" pomysleli jsme si. Ale nebyl. Proud zesílil a začal nás stahovat zpět ke středu říčního koryta. Museli jsme hodně zabrat, abychom se udrželi u břehu. A hukot pořád sílil. Uvědomili jsme si, že podobný zvuk nás provázel celou cestu peřejemi. Byl to hukot vody. A ve svitu měsíce, který se vynořil z mraků, jako by nám chtěl posvítit na cestu, jsme jen několik metrů od nás spatřili změť trámů, trčících z pobořeného jezu. Kdybychom pluli stále středem řeky, vjeli bychom přímo mezi ně. Naštěstí jsme byli blízko břehu, tak jsme mohli přistát a kanoi přenést. Po pár stech metrech jsme konečně dorazili k nádraží. Měli jsme štěstí a na vlak jsme čekali jen chvilku. Naložili jsme loď, nasedli a vydali se na cestu domů.

Druhý den mne doma čekalo další překvapení. To když jsem si od táty vypůjčil starou mapu okolí Brna a hledal na ní, kudy že jsme se to plavili. Našel jsem celou naši trasu, včetně onoho jezu. A to překvapení? Kousek od místa, které mi připadalo tak známé a kde jsem tušil existenci nějakého hradu či zámku, jsem v mapě objevil symbol. Nebyl to hrad ani zámek, ale zřícenina. Zřícenina hradu Templštýn. A dodnes stojí na pravém břehu nad řekou Jihlavou.