Facebook

 

Motto:

Nakonec jsem  si našel vlastní naprosto jednoduchý recept na kreativitu: zůstaňte sví. Nesnažte se vyniknout; nesnažte se o úspěch; nepokoušejte se dělat fotky, aby se líbily ostatním - prostě si udělejte sami radost.

Ralph Steiner

 

 

Bylo nebylo, jednou v létě

 

"Slyšíš to taky, taky, taky… "? "Co mám slyšet, slyšet, slyšet? Nic neslyším, slyším, slyším…" "Někdo tady je, je, je…". "Jauvajs, vais, vais…!!!!! To byla petelice, lice, lice… Zatracená větev! A rovnou do hlavy, hlavy, hlavy…". Rozléhaly se ztemnělým lesem poněkud vystrašené hlasy a skály v povzdálí je ozvěnou vracely. Tři výletníci pomalu kráčeli mělkým úvozem, kterým kdysi, před mnoha lety, vedla frekventovaná cesta. Stopy povozů i koňských kopyt na ní, sice již dávno setřel čas, ale skřípění kol a vrzání postrojů, jakoby se ozvěnou stále vracelo. 

"Už zase" Všichni tři zpozorněli, zastavují se a naslouchají. "Ale já nic neslyším", konstatuje po chvíli jeden z nich. "Já taky ne", přitakává mu třesoucí se hlas. "Hůůů, hůůů, hůůů", ozve se zahoukání sovy a nad hlavami jim přeletí tmavý stín. Všichni leknutím strnuli, že by se v nich krve nedořezal, a tak než sebrali odvahu k další cestě, chvíli čekali a naslouchali. Neslyšeli ale nic, než ticho. Jen kdesi v dáli zaštěkal pes.

Úvoz stoupá do mírného kopce, je stále mělčí a mělčí, až se docela ztrácí. Před našimi výletníky se otevírá nevelká paseka, za níž se na horizontu, v mdlém světle měsíce týčí silueta polorozbořené věže. Cesta pasekou, i když osvětlenou jen sporým měsíčním světlem, je teď mnohem příjemnější než stísněný prostor úvozu a tak se cítí o poznání lépe.

Cestou se ve vlaku setkali se starou "babkou bylinkářkou", která jim, tvrdíc o sobě že už dosáhla věku černého uhlí, vyprávěla historku o zdejším hradu. O tom, jak začal pustnout poté, co se jeho majitel, zchudlý rytíř Johan z Holzwergu, propadl i s celou svojí družinou do země právě v místech, kde cesta úvozem přecházela na planinu, v těch dobách ještě holou. To prý proto, že se zaprodal čertu. A od těch dob, vždy za úplňku, zní starým úvozem jeho nářek a dusot koňských kopyt. A kolik pocestných se zde ztratilo. Zmizeli, jak by se do země propadli, stejně jako kdysi on. A vždycky za úplňku.

A dnes je úplněk.

Začíná se zvedat vítr a na obloze se objevují mraky. Vítr stále sílí a stromy se pod náporem jeho poryvů ohýbají až k zemi. Mraky už pokryly celou oblohu, a v nastalé tmě nevidíte ani vlastní ruku před očima. Náhle ozáří celou paseku mohutný blesk, který se s rachotem zaťal do stoletého dubu na jejím okraji. V jeho záři se zjevuje divná postava zahalená od hlavy až k patě dlouhým pláštěm. Tři výletníci si dodávají odvahy. Přece nevěří na duchy. A navíc, ta postava stojí trochu mimo cestu, tak kolem ní určitě projdou nepozorovaně. Našlapují opatrně, aby jim pod nohama nezapraskala ani větvička. Je jim úplně jedno, že by je v hukotu deště a dunění hromů nikdo neslyšel, ani kdyby kolem něj projeli s tankem. Podařilo se. Jsou za pasekou, a od místa kde stávala hradní brána, je dělí už jen pár desítek metrů. Zrychlují, už skoro běží. Jen být co nejdřív na nádvoří. Z hradu prý sice zbylo jen několik zdí a torzo věže, ale za portálem v jejím přízemí se zachovala místnost, ve které je možné i přenocovat. Vbíhají na nádvoří osvětleném záblesky bouřky, rozhlížejí se, hledajíce kam by se schovali. "Tam", ukazuje jeden z nich. "tam je ve zdi nějaká díra". Znovu se rozbíhají, nejkratší cestou k tmavému otvoru ve zdi věže. Běžím s nimi. Probíháme otvorem ve zdi, který snad kdysi uzavíraly pevné dveře. Místnost za ním je osvětlena bezpočtem pochodní. Uprostřed dlouhý stůl a u něj postavy jako vystřižené z pohádky. O něco zakopávám. Padám kamsi do neznáma, padám, padám…

Ozývá se temné zadunění a můj pád se zastavuje. Nemůžu se pohnout…

Otevírám oči. Ležím na zemi, nohy něčím spoutané. Chvíli trvá, než se rozkoukám a potom přichází šok. Ležím doma ve své posteli, nohy mám dokonale zapletené v dece. A to všechno byl jen sen.